Autor: Antonín Bartůněk

Napadlo vás někdy, co by člověk všechno dal za to stát se slavným. Někdo by obětoval
rodinu, peníze, dům, duši a jiný třeba i svůj vlastní život. Chci vám vyprávět strašidelný příběh o svém
příteli, o lidském chtíči ke slávě. Zůstat nezapomenutelný, stále živý, i když jen přeměněn v
mramorovou sochu vprostřed náměstí. Jeho skutečné jméno ani příjmení není důležité, proto nám
postačí, když mu budeme říkat Willy, stejně tak není důležité místo či čas.
Nejdříve vám povím něco o něm, o jeho mládí a životě. Již od svých patnácti let psal různé
básničky, později povídky, pak novely. V dětství vyhrával jakékoliv recitační, a i poetické soutěže. Již
po dosažení dospělosti získal na poličku většinu literárních cen. Po dostudování vysoké školy dostal
práci novináře v jedné redakci, ta práce Williho nesmírně bavila a obohacovala. Přesto přes všechny
dosavadní úspěchy v tvorbě, ve vzdělání a v práci mu jeden obrovský úspěch chyběl. Jeho hlavním a
už i jediným snem bylo napsat ohromný historický román, jenž překoná jeho celou dosavadní tvorbu.
Bylo jaro. Jitřní slunce, částečně zakryté mraky, svítilo a zářilo nad domy a parky města New
Yorku. Ptáčci zpívali. Vše kvetlo a rostlo. Central Park byl plný lidí, radujících se ze změny podnebí a
všudypřítomné lásky. Život se probouzel ze zimního oparu do nádherného dne. Řekli byste překrásné
počasí, ale ne pro někoho, kdo je sužován skoro všemi známými alergiemi. Pro takového člověka je
jaro, naprosté peklo. Neustále kýchání, posmrkávání, kapesník mít pořád připraven k rychlému
použití a atd. Proto Willy toto období trávil zavřený a izolovaný ve svém bytě, kde se věnoval výlučně
jen psaní, psaní a psaní. Jako obvykle seděl za svým oblíbeným psacím strojem, vedle něhož se tyčil
šálek horkého vietnamského čaje. Z rádia poblíž se linula tichá a klidná devátá Beethovenova
symfonie. Žaluzie naprosto zatažené, že ani světýlko slunce se nedostávalo životu v pokoji.
Tento měsíc a už i ten minulý, trávil ve své oáze klidu a hlubokého přemýšlení, ovšem bez
jedné velmi důležité spisovatelské pomocnice, bez múzy. Vypadalo to tak, jako by se mu všechny ty
víly vyhýbávaly, a nechávaly ho v trvalém ustrnulém vzezření. Stále jen dumal a dumal, a nic nemohl
vymyslet, žádný námět, postavy, zkrátka nic.
Když jednou už byl zoufalstvím bez sebe, kdy dokonce trhal zlostí papíry, vykřikl:,, Prosím tě,
ty z nejmocnějších vládců našeho širého světa, prosím dodejm mi fantazii a představu, abych mohl
napsat své vrcholové jedinečné dílo, za to ti daruji to nejcennější co mám, svůj vlastní život." Poté co
tato slova, po níž mrazí, dopověděl, zničehonic spadl obraz visící na proti psacímu stolu. To asi sám
ďábel v podobenství neviditelného ducha jeho nabídku přijal. Týden se nic nedělo, běžel Williho
obvyklý zaběhnutý rituál života, nic zajímavého, co by stálo za řeč se nestalo. Ale další týden, hned z
rána ho začal napadat námět, postavy atd. I hned se proto dal do díla, nemeškal ani vteřinu, a už na
psacím stroji vyťukával první písmena.
Večer po prvním dnu psaní, po prvních 50 stránkách, začal zčista jasna kašlat a kýchat. Druhý
den, po 100 stránkách začal mít vysoké horečky, teploměr dokonce ukazoval 40 stupňů Celsia. Třetí
den psaní, tedy po dalších 100 stránkách se mu po celém těle objevila velmi svědivá vyrážka. Tyto
příznaky, čehosi zlověstně špatného, nebral Willy vůbec na vědomí. Místo toho, aby se těmito úkazy
zaobíral, a začal je léčit, tak on, jak mi přišlo, snad vůbec o nich netuší. Ani za mák na svém těle
nezpozoroval nic zvláštního, možná jen nechtěl nebo nemohl, něco mu v tom bránilo. V duši, ve svém
nitru se cítil skvěle, připadal si, jako by rostl výš a výš, a pořád jen nahoru, za to jeho fyzický stav
klesal a klesal, do stále větších sraček. Další den, po dopsání dalších 100 stránek mu zezadu na krku
vyrostlo několik hnisajících boulí.

Když jeho desky již obsahovaly 450 stránek, začala ho sužovat hrozná dehydratace. Klidně
mohl vypít za celý den 5 litrů vody, přesto pořád měl nehynoucí žízeň. Co hodinu musel vypít hrneček
té živoucí kapaliny, pokud ne.......pak zažíval strašlivá muka pekel šířených po jeho cévách, žilách,
nervech snad všemi pekelnými bytostmi. Od té chvíle pracoval na knize pořád, už ani nespal, nejedl,
neoblékal se, po bytě chodil nahý, jen s přehozeným županem. To vše se na Williho fyzické stránce
silně podepsalo. Po napsání dalších několik set stránkách začínal zlehka nerozeznávat, co je
skutečnost a co jeho bujná fantazie. V koutě svého pokoje například neviděl lampu, ale bílého ducha,
nebo místo lustru mu v pokoji visel obrovský had se světélkující kůží. Halucinace dokonce dosáhli v
jeho mysli takového levelu, že Willy už ani nikomu neotevíral, co kdyby za dveřmi číhala armáda
skřetů nebo dvouhlavý drak.
V sobotu 19. května se mu podařilo dopsat poslední stránku. Cítil se nadmíru dobře, jako
vítěz nějaké velké soutěže. Uspokojení se v něm střídalo s úlevou. Byl šťastný a spokojený. Ovšem
jeho zevnějšek jaksi zchřadl, jeho tvář byla pokrytá desítky vráskami, vypadali mu skoro všechny zuby
a vlasy. Po bytě chodil shrbený. Víc, než třicetiletému muži se podobal šedesátiletému starci, který to
má jednou nohou do hrobu. Ihned po dopsání zavolal do nakladatelství, že napsal skutečný velkolepý
historický román o 700 stránkách. Pak zavěsil, a vydal se do křesla si odpočinout. Usedl do něj a hlava
mu spadla na hruď. Pleť zbledla a tělo ztuhlo. Byl mrtev!
Dodatek:
Williho našli mrtvého druhý den někdy k obědu, kdy byl domluvený s nakladatelem ohledně
vyzvednutí knihy, která ho dle mého názoru zabila. Jeho rodina mu po dvou týdnech uspořádala
velmi pěkný pohřeb, na němž jsem, jako jeho jediný přítel, přečetl svojí smuteční řeč, v které jsem
zmínil i svou domněnku o záhadné Williho smrti, avšak mé teze byly smeteny výsměchem ostatních
smutebčanů. Kvůli předčasné smrti Williho, byl jeho román s názvem Smrt v knize, vydán měsíc po
posledním rozloučení. Díky této knize a své tvorbě stal se posmrtně velmi uznávaným spisovatelem,
jenž se dostal i do učebnic. Stejně si pořád myslím, že Williho duše se přenesla do té knihy. K závěru
bych podotknul jedno moudro, říká se, že za všechno se svým způsobem musí nějak zaplatit.