Autorka: Kateřina Lisnerová

Byla jsem mladá, nezkušená, životem nepolíbená. Obraz mého otce se však změnil natolik, že jsem životu přestávala věřit. Nebylo jasné, zda myslel všechny své činy dobře nebo zle. Ale jediné, co viselo ve vzduchu, byl nepřekonatelný strach. „Ne, nenuť mě se zabít!“ křičela jsem na něj, když mi do klína hodil velký zubatý nůž z kuchyně. Najednou mi vyhrkly slzy. Nechtěla jsem nikomu ublížit, ale teď mám chuť ublížit svému tyranovi. Ovšem nějaký pud zapříčinil, že jsem se zmohla pouze na to vstát a utéct do svého pokoje v podkroví. Co jsem čekala, stalo se skutečností. Můj otec za mnou přiběhl, i když předtím do mého pokoje nechodil. Rozhodl se mi sebrat vše, co mě spojovalo s okolním světem. Jediným místem, kde jsem mohla trávit čas, bylo místo v sedačce metr od něj. I když jsem chtěla jít jen na toaletu, musela jsem se zeptat, jinak bylo zle. Nebyla možnost úniku. Pouze v noci, kdy spal. Měla jsem předepsané léky, abych vůbec dokázala usnout, ale ty mi zakázal brát, protože on po nich byl dva dny malátný. Nespala jsem tudíž víc než čtyři hodiny denně. Dlouho do noci jsem si povídala s kusem kamenu ve tvaru anděla, symbolizující duši mé drahé polovičky. Vím, zdá se to jako příznak bláznovství, ale věřte, jiná cesta nebyla. Ta izolace, nemožnost opustit dům a všechno to kolem. Nebylo to snadné. Když s nikým nesmíte mluvit, nesmíte vidět nikoho mimo svou rodinu, ani svému milému napsat dopis, nebo mu zavolat. V dnešní době je to něco nepředstavitelného. Jednoho dne jsem však dostala povolení odejít z domu za kamarádkou. Zazvonila na nás, jestli nechci zajít na večeři. Dlouho jsem přemlouvala svého tátu, aby mi dovolil jít ven. Nakonec mi to dovolil, ale nejspíš jsem ho neměla přemlouvat. Sebral mi telefon a neustále volal mé kamarádce, jestli náhodou nemluvím se svým drahým. Nechápu, co proti němu měl, ale opravdu mu hodně vadil. Vrátila jsem se zpátky domů, najedená a neobvykle naštvaná. Otec tvrdil, že jsem mluvila se svým přítelem, ale opravdu jsem byla naštvaná proto, že tolik omezoval mou svobodu. Jednoho krásného dne jsem musela jet na internát, abych si vzala své věci, když mi otec zakázal chodit do školy. Potkala jsem tam svého nejmilejšího a ten mi řekl, že jeho máma je na něj taky jako pes. Tvrdila prý, že ho zabije, pokud spolu dále budeme. Došla jsem do pokoje. Před vychovatelkou a svými spolubydlícími jsem začala hořce, možná až hystericky plakat. Rudá v obličeji jsem přes slzy pozorovala lidi kolem a věděla, že tohle je konec.