Autorka: Anna Šímová

Stála jsem uprostřed silnice a kolem mě se roztékal asfalt, země se začala pohybovat; rozmáčená, sytě temná, lesklá hmota se lepivě vlnila a přelévala, jako by pod ní něco zrůdně rozsáhlého a zlověstného pomalu, lenivě dýchalo. Horko se válelo všude kolem jako vlny žhnoucího přílivu, ruce bezmocně a sápavě zalapaly po rovnováze, ve snaze zastavit ten vše tavící pohyb. Cítila jsem tekutý, pálící asfalt až v plicích, zamořoval mi hltan, průdušnici, hrudník se zdvihal čím dál rychleji, ale marně, vdechoval jen sílící opojný a nasládlý opar. V křeči už sytě černě pronikal do krve, lepil se k drobným krvinkám a nořil se hlouběji do mého těla. Částečky jeho hmoty, když přestaly pálit, odtrženy od slunečního svitu, pomalinku chladly a těžkly, tuhly. Zvětšovaly se a zaplňovaly, narůstaly a protrhávaly. Barvu kůže, bělmo očí, špičku jazyka --- oběh, tepny a vlásečnice --- dotek kyslíku a krve --- myriády drobných znamínek tříštících se někde vevnitř, rezonujících v kosmu miniaturních rozměrů, násobící se plochou i časem. Stovky, tisíce rozrůstajících se systémů, větvících se v paprscích jako okvětní listy, koruny stromů, jako trhliny v zemi šířící se od roztřeseného epicentra. Nekončící porosty do sebe zaklenutých prasklin a klikatících se linií, ubíhajících rychlostí větru uvnitř krevních cest, drobící se prachová zrnka, klíčící v plicních sklípcích. Nesmiřitelné linie obkličující lymfatický systém, škrtící mízní uzliny, pohlcující ozdravné bílé krvinky. Agonie umírajících, trpká rezignace na reakci – jindy měkká kůže teď křehla od povrchu do hloubky a na vrcholcích za tichého praskotu pukala; odhalovala tak zešedlé tkáně, bortící se strukturu, zející pohřebiště. V ústech zbývalo prašné vyprahlo, jazyk se třepil, za jemného syčení se rozsypával od okrajů. Povrch zubů krvácel puklinami, dásně hrozivě vysušeny začínaly okorávat, nervová zakončení v mozku se třásla a elektrické vzruchy jaksi slepeny k sobě setrvávaly na místě příliš, až neúnosně dlouho. Moje oči byly zavřené – to všechno se muselo snést na můj dech jako starodávná snová chiméra. Celé to martyrium trvalo jen nepatrný skrojek vteřiny, kratičký úlomek, víc ne.
Nový oslepující nádech z otevřených očí jako by prosvětlil všechna zákoutí a rozrazil tmavé spletence sípajících, vysušených struktur a tkání. Jako by světlo svou silou sežehlo červy v černotě zamořených útrob. Září zalitá krajina vykrojila své obrysy z mlžného, lehce chladivého závoje nejjasnějších odlesků modři, odrazila sebe sama v mléčně vratkém odraze rozlehlých jezer, zavoněla kovovou hladkostí brzce ranních mlh a rozeklaných mračen vysoko nad obzorem. Nový vdech, nový vzdech odhalil ve výšinách tu průzračně skleněnou a snad nekonečnou kolonádu, pravidelný a poklidně geometricky vykonstruovaný prostor, bláznivě symetrické universum, ztřeštěně rozsáhlé labyrinty vždy pravých cest. ---vítr! Vydechla jsem a rukou si upravila vlasy. Na dlani mi zbyl lehký šedý popel.