Autorka: Markéta Machalová

„Crrr!“ Zvonek oznámil konec hodiny, konec poslední hodiny v tomto školním roce. Po desetiměsíčním každodenním trápení začínají prázdniny. Hurá! Už jsem se bála, že se tohoto okamžiku nedočkám. Zítra totiž odjíždím s kamarády na hory. Dva týdny budeme dennodenně lézt po skalách. A to já zbožňuji.
Nastal den D. Ráno si balím věci a v poledne již mohu vyrazit na nádraží. Jsem velmi netrpělivý člověk, a tak nikoho asi nepřekvapí, že jsem u vlaku byla první. Avšak během patnácti minut se celá naše pětice sešla a mohla se vydat na sever, konkrétně na Teplické skály.
Po příjezdu do Teplic nad Metují se vydáváme kamenitou cestou, která vede přímo k naší chatě. Během 5km „túry“ máme možnost obdivovat okolní krajinu. Musím přiznat, že tak krásnou přírodu jsem ještě neviděla. Ty stromy, ty veverky, lišky a srnky! Nebo výhled až do Krkonoš. Prostě nádhera!
Těsně před setměním přicházíme na místo určení. Z batohu lovíme svačinu a při pojídání kousků kuřete sledujeme západ slunce. Pak už si vybalíme spacáky a karimatky a ulehneme ke spánku. Je poměrně brzy, ale zítra máme v plánu zkusit vylézt na skálu, která se nachází zhruba třicet kilometrů odsud. Což znamená, že budeme potřebovat hodně sil a energie, abychom náš cíl zdolali.
„Markét, spíš?“ Promnu si oči a rozhlížím se kolem sebe. „Co je, proč nespíš?“ „Šla jsem do kuchyně se napít. Asi jsem zakopla a praštila se hlavou do dveří. Je mi strašně zle.“ „Jak ti je zle?“ Chvíli čekám na odpověď, pak značně znervózním: „Lení, mluv prosím tě!“ Vylezu ze spacáku a vidím, že Lenčino bezvládné tělo leží uprostřed místnost. No do háje! „Leni, Leni! Vstávej!“ Snažím se ji vzbudit, ale marně. Když se pokouším probrat ostatní, přemýšlím, co budeme dělat. Signál je nedostupný, vesnice leží 5 km odsud. Musím zaběhnout do Teplic pro pomoc!
Povedlo se mi vzbudit akorát Adélu, zbytek osazenstva spí jako zabitý. „Není čas, budu muset vyrazit. Pokus se ji ještě probrat, nepřestávej! Já budu snad do půlhodiny zpátky i s pomocí.“ „Jseš si jistá? Nechceš je raději vzbudit? Sama v lese, je to dost riskantní.“ Má sice pravdu, ale tady jde o život. Proto se vydávám sama ve tmě do pustého lesa, abych zachránila kamarádku.
Běžím hlava nehlava. Tak rychle jsem asi ještě neběžela. Míjím jednu turistickou značku za druhou. Už jenom kousek! Přidávám na tempu, v hlavě mi jen běží myšlenka, zda má vůbec Lenka šanci přežít. Stále věřím, stále doufám... Už jenom kousek!
„Slečno, už jste vzhůru?“ Co to, co se to děje? Otevřu oči, podívám se doleva, doprava. „Co se stalo, kde to jsem?“ Strašně mě bolí hlava, vůběc netuším, co se událo. „Nebojte, budete v pořátku. Když jste statečně běžela pro pomoc, zřejmě jste zakopla a bouchla se do hlavy. Naštěstí vás našla paní, která šla na procházku se psem. Pár dnů si u nás poležíte, ale pak budete moci zpátky domů.“ Po těchto slovech pana doktora jsem si mírně vzpomněla na okamžik, kdy jsem propleskávala Lenku. „A Lenka je v pořádku?“ „Tak paměť se vám evidentně vrací, to jsem rád. Ano, vaše kamarádka se těsně po vašem odchodu probrala. Druhá kolegyně zachytila na střeše signál a snažila se vám dovolat, aby vás ubezpečila, že je vše v pořádku a můžete se vrátit. Jenže se nedovolala.“
Ano. Adéla se na mne nedovolala, neboť jsem si mobila nevzala s sebou. Myslela jsem na tisíc věcí kolem a na tuto základní jsem si nevzpomněla.
„V dnešní době se bez mobilního telefonu nedá žít.“ Většinou by se tato věta dala označit jako hyperbola, ale někdy... Někdy opravdu může i o ten život jít.