Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autorka: Anna Krajčírová

„Představ si jeskyni,“ řekl můj nový podivný přítel a přerušil tak naše zadumané ticho. Seděli jsme na větvi osamělého stromu a hleděli na kilometr vzdálené městečko.
„Jakou jeskyni?“ přistoupil jsme na další z jeho podivných her.
„Představ si kulatou jeskyni,“ upřesnil, „ve které sedí v kruhu spoutaní lidé tak, že se nemohou vůbec pohnout a jediné, co vidí je stěna před nimi. Za jejich zády je v podlaze díra hluboká metr osmdesát a v jejím středu je dvoumetrový sloup na němž je rozdělán oheň. V té díře chodí lidé s vyřezanými obrysy zvířat přidělanými na špejli. Lidé drží zvířata nad hlavou a chodí pořád dokola kolem ohně, takže zajatci vidí jen zvířecí stíny, které na stěnu jeskyně vrhají loutky. A když si lidé ve středu jeskyně spolu povídají, jejich hlasy se odráží od stěn a zajatcům to proto zní, jako by mluvily stíny. To je vše, co znají, stínová zvířata s jejich stínovými hlasy.“
Zavřel jsem oči, abych si situaci lépe představil.
„Jednoho dne,“ pokračoval, „snad z lítosti, zvědavosti, anebo možná pro zábavu, se někdo z lidí uprostřed jeskyně rozhodl, že vysvobodí jednoho zajatce a ukáže mu svět venku. Sundal mu pouta a vlekl ho k východu z jeskyně. Zajatec byl oslepen slunečním světlem, bolely ho oči a měl strach, co tak strašného může být tam venku, že mu to působí takovou bolest.
Vzpouzel se a vzpouzel, ale marně, jeho samozvaný osvoboditel ho vyvlekl ven. Zajatec byl zprvu slepý a vyděšený, ovšem když jeho oči přivykly slunečnímu světlu, spatřil úplně nový svět. Jeho vesmír se ve zlomku vteřiny rozrostl z pouhých stínů a ozvěny hlasů na nepřeberné množství barev, rostlin, zvířat, zvuků a pocitů.
Mohl sedět na rozpáleném kameni na okraji jezera, máčet si nohy v jeho chladné vodě, poslouchat štěbetání ptáků a hledět na rudnoucí západ slunce. V noci mohl ležet ve vysoké trávě, která ho lechtala na obličeji a mohl pozorovat nekonečno hvězd.
A najednou zajatec pocítil lítost nad jeho stále vězněnými druhy. Ráno se vrátil do jeskyně, aby je vysvobodil. Jakmile však vstoupil do temnoty, byl znovu oslepen, protože jeho oči již přivykly světlu, a tak už neviděl stíny. Pokusil se přesvědčit své bývalé spoluvězně, že to, co vídají celý život na stěnách jeskyně není skutečné, a že skutečný svět na ně teprve čeká. Zajatci byli ale zděšeni jeho slovy a tím, že nevidí stínová zvířata se pro ně stává slepcem a bláznem. Našlo se jen pár jedinců, kteří s ním chtěli i za cenu ztráty všech známých jistot a bolesti, kterou pocítí vyjdou-li z temnoty. Ti ostatní by raději zahubili osvoboditele, místo aby uvěřili, že svět je mnohem větší a neskutečnější, než si kdy dovedli představit.“
Pohlédl na mě, jako by se mi chystal položit tu nejzásadnější otázku v dějinách lidstva. „A co ty, šel bys vstříc novému světu nebo by ti stačil ten ze stínu a ozvěn?“
Zamyslel jsem se. Ani ne nad otázkou, kterou mi položil, jako spíš nad tím, jak jsem mohl narazit na takového blázna. Našel jsem ho tu před týdnem sedět pod stromem a rozmlouvat s motýly, od té doby se mě zeptal na tolik nesmyslů, že jsem už úplně ztratil přehled. Odkud se tu jen vzal?
„Já nevím,“ odpověděl jsem nakonec, „asi bych chtěl jít.“ Jako by právě tohle chtěl slyšet. Seskočil z větve a natáhl ke mně ruku, na tváři se mu objevil upřímný úsměv, který mě, ani nevím proč, trochu vyděsil.
„Tak pojď se mnou,“ řekl, když jsem dál nehnutě seděl. Vyskočil, popadl mě za zápěstí a stáhl mě ze stromu, načeš mě táhl bůhví kam, měl jsem však nepříjemný pocit, že právě ven z jeskyně.