Autor: Jakub Tvrz

Před tím, než začnu vyprávět tento příběh a vlastně i všechny příběhy následující, vás musím seznámit s jistým faktem: Všechno se už někdy stalo a jestli ne, tak se to dozajista stane. Jako každý spisovatel tomu neochvějně věřím. Vše, o čem píši, se už někdy stalo – a jestli ne, tak se to určitě stane, protože tak to prostě je. Z toho plyne další poučení: Spisovatel si nikdy nevymýšlí. Vždyť jestli se příběh neudál, odehraje se někdy jindy; říkáme tomu nadčasovost.
I jako matematik bych mohl podat důkazy. Známe jen určitý počet hlásek a tím pádem jen určitý počet jejich kombinací, které nazýváme slovy. Ano, je jich mnoho, možná že bychom tak velké číslo označili za nekonečno, ale nekonečno jich není. Někde ty kombinace končí. A teď si představte, kolikrát jste už vymysleli nějaké divné slovo, které ještě nikdy nikoho nenapadlo. Třeba čvemčaráda. Možná, že už čvemčaráda někoho napadla, možná ne a jsem první a možná někoho ještě někdy napadne. To nevím. Ale na světě je sedm miliard lidí, každého za život napadne spousta nových slov, a i když některá úplně nová nejsou, je jich stejně tolik, že by se daly shrnout do balíčku nekonečno. A za těch pár tisíc let, co chodíme po této planetě, už musí být to nekonečno pěkně naducané.
Stejně se to má i se scénáři našich příběhů, našich životů. Jednou dojdou, jednou budou všechny možnosti vyčerpány. A pak ztratíme smysl v tomto světě. Až vymyslíme všechna slova a odžijeme všechny životy, vymřeme – jako dinosauři. Co bychom tu také dělali, když už jsme ukázali vše, co umíme, vše, čeho jsme schopni, vše, co je v našich silách? K čemu bychom byli? Jaký vyšší cíl bychom mohli sledovat? Jen bychom se opakovali. Tehdy zasáhne matka příroda ukrytá v nás všech a zarazí to. Naše srdce explodují a z těch mnoha titěrných detonací se uvolní jedna velká duše, duše lidstva a zaujme své místo v nekonečném vesmíru, který tento osud přelstil tím, že neustále roste, tím pádem roste i počet jeho možností, zkrátka řečeno vesmír je nesmrtelný.
Ale to jsem utekl od tématu. Teď – když už víte, že všechno se jednou stane – vám musí být jasné toto.

Tatínek je chlap, dozvěděla se spousta dětí po celém světě. Část z nich to přijala jako fakt, někteří časem zapomněli, hrstka z nich nad tím přemýšlela.
„Maminko, proč jsou chlapi chlupatý?“ zeptala se část z těch, kteří nad tím přemýšleli (spojili si totiž dohromady dvě informace: Tatínek je chlap a Tatínek je chlupatý – na to, že je chlupatý, přišli sami.)
„Kde jsi na to přišla, Zuzanko?“ odpověděla jedna z maminek. Další zas: „Aby jim bylo teplo.“ nebo „Aby byli strašidelní.“ Jiná maminka se podivila: „Co tě to popadlo?“ Některé z maminek dokonce tvrdily, že chlapi jsou tak trošku pralidi, že proto jsou tak neomalení, obhroublí a tolik žerou, málo se myjí a tak dále. A právě tak se pozná rozdíl mezi chlapem a mužem. Chlapi jsou totiž chlupatý.
Můj příběh o chlapci je podobný. A je i o tatínkovi, který dělá věci, jaké by měl tu a tam udělat každý správný tatínek, i o mamince, která je maminkou se vším všudy. A i když je krátký, vy mi jej musíte věřit, protože se udál a ještě párkrát se odehraje. Tak. A teď už poslouchejte.

„Maminko, co je to chlap?“ zeptal se chlapec.
„To je pán. Hodně veliký, hodně silný...“
„Hodně chlupatý?“ skočil jí do řeči.
„Ano,“ přisvědčila se smíchem maminka. „Hodně chlupatý.“
„A proč jsou chlapi chlupatý?“
„No...,“ zamyslela se maminka a hlavou jí běžely všemožné odpovědi, které maminky na takové otázky dávají.
„Mami, proč jsou chlapi chlupatý?“ tahal ji chlapec za zástěru.
„Víš co?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Chvíli počkej a zeptej se tatínka.“
Vylezl tedy na židli, houpal nohama, a aby neměl dlouhou chvíli, zpíval si.
Hou, hou,
houpy hou,
noha za nohou.
Jdou a jdou,
nedojdou,
hou, hou,
houpy hou,
dřív se zapletou.
Hou, hou,
houpy hou,
na kolena upadnou,
hou, hou,
houpy hou...

Tu písničku si vymýšlel při tom, jak sám houpal nohama. Maminka se smála a pobrukovala si jeho nekonečnou jednoduchou a houpavou melodii.
A pak konečně zarachotila klika. Chlapec se rozběhl ke dveřím, a když se zpoza nich vyloupl tatínkův obličej, vykřikl: „Tati, proč jsou chlapi chlupatý?“
Táta se zasmál. „No přece proto, že jsou to chlapi.“
„Já vím, já vím, ale proč jsou chlupatý?“ nenechal se odbít.
„Protože naše prapraprapraprababička byla opice.“
„A proč nejsem i já chlupatej?“
„Protože jsi ještě malej.“
„Až vyrostu, tak budu mít chlupy?“
„Určitě.“
„A budu chlap?“
„To si piš,“ řekl táta hrdě a vzal ho na koníčka.
„Mamí, mamí,“ křičel chlapec z tátových zad. „Já budu chlap.“
„Já vím,“ řekla tiše maminka.
Chlapec se zarazil. „Tati, pojď se mnou do pokojíku.“
Za dvěma spiklenci se zavřely dveře a ozýval se jen tichý šepot. Pak se tatínek rozesmál a řekl: „Maminka není chlupatá, protože se holí.“
„Proč?“ nechápal chlapec.
„Protože není chlap, ale maminka.“
„Aha,“ řekl, ale moc tomu nerozuměl. Pak zavřel oči a usnul.
V noci, když usnula i maminka, tatínek vstal a začal prohrabávat svou tajemnou truhlu. Pracoval totiž v divadle. Vytáhl umělý plnovous, nastříhal jej, popadl lepidlo a zmizel v synově pokoji.
Ráno si chlapec čistil zuby, a protože ho to nebavilo, vykrucoval se před zrcadlem, tahal si za tričko a pak najednou udělal: „Jůů!“ Pustil triko, promnul si oči, svlékl se a... „Jůů!“ Prsa i břicho měl celé chlupaté. Odshora až dolů!
Rychle vyplival pastu, utíkal do pokoje a přemýšlel, co s tím. Nejdřív to bude muset říct tátovi.
Když táta přišel domů, hned spolu zalezli a zase něco šeptali. Maminka jich měla už plné zuby, tak si napustila do vany vodu a vlezla do ní. Chlapec ji načapal zrovna tehdy, když si holila nohy. Potutelně se usmíval, nervózně se kroutil a pak spustil: „Mami, nehol se.“
„Proč?“ divila se maminka.
„Když by si se neholila, mohli bychom být chlapi všichni tři.“
„Všichni tři?“ nevycházela z údivu.
„Jo!“ vykřikl chlapec štěstím bez sebe. Už nedovedl tu radost déle skrývat a pyšně se vyvlékl z trika.
„Ježíšmarjá!“ zakřičela maminka a promnula si oči.
„Neboj, mami, chlapi maj bejt chlupatý,“ řekl chlapec vysokým hláskem.
„Jo, neboj, mami, chlapi maj bejt chlupatý,“ ozval se za ním táta hlubokým hlasem a spiklenecky zamrkal.

A víte vy, že měli chlapec s tatínkem pravdu? Ale i všechny ty maminky, co svým dětem odpověděli. Chlapi jsou opravdu chlupatý a je jim o trochu tepleji, jsou trochu strašidelnější, více jí, ale také více pracují (to samozřejmě neplatí o takzvaných mužích, ale o chlapech), možná jsou i tak trochu pralidi, ale to všechno je tu proto, aby na světě byla rovnováha. Chlupatý chlapi musí být protějškem něžným a křehkým ženám. Proto, jestli se všichni chlapi oholí, skončí svět ještě dříve, než vymyslíme všechna slova a odžijeme všechny životy. Skončí, protože už tu nebude rovnováha, protože by se děti neměly na co ptát, protože to tak prostě je. Chápete? Pak mi dovolte říci jedno:
Chlapi maj bejt chlupatý!