Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autor: Čeněk Malík

Chovám si jako mazlíčka tmavou příšeru.
Bývala malým melouchem, kterým jsem se chlubil a který ze mě dělal takového toho úplného člověka. Kdekdo mi jí pochválil, někdy jsem jí bral na procházku a krmil jí vším možným.
Každý takovou měl, někdo docela mikroskopické bublinky, které za nimi jen poletovali, jiní už tehdy velké bafany, kteří za nimi dusali. Tak nějak jsme všichni předpokládali, že až z nás budou dospělí, naučíme je pár triků, necháme je skákat obručí a uděláme kariéru v cirkuse. Budou to navždy malé huňaté věcičky, které jen tu a tam kousnou a nic víc.
To bylo dávno.
Teď už šklebilka docela vyrostla, je velká asi jako menší rodinný domek a už vůbec není roztomilá.
Zuby má jako největší obavy a oči jako nejhorší pochyby. Nožek má tolik, co má jeden starostí a když lítá, bzučí jako vrtulník s nádrží plnou úzkosti.
„Jsem tvoje velká kamarádka,“ říká mi.
Běhá okolo a zašlapává každého, každou věc, každou činnost, která se jí znelíbí. A když tak divoce nepobíhá, tak se usadí za mýma očima a pozoruje svět s hladovou rozkoší.
Žere, co se jí žrát zachce, a když ceknu, ukousne si kousek ze mě. Je ostrá jako intelekt, zlá jako rozum a silná jako srdce. Všude se vejde a nikde není cizí.
Chodí se mnou životem: „Jsem tvoje nejmilejší milenka.“
V noci její vrčení přehluší úsměvy i lásku. Podpora je jen jako voda na její mlýn. Tulí se ke mně a užívá si, když se třesu – je zvrácená jako výčitka, prohnaná jako paranoia.
Má „roztomilou“ hlavičku, za kterou se nechává drbat tak dlouho, až usne – ale jedno oko má vždycky otevřené, dokáže jím nahlédnout do nejvzdálenějších snů a vysát z nich naději na útěk.
„Je to mimořádně pitomá zrůdnost,“ začnu říkat já.
Dokáže objímat léta slaměného panáka. Nepřečte víc jak stránku z lidské duše a neví, že mezi řádky může se hrát docela neznámá hra. Baví se jen s každou jinou potvorou, dělá si mezi nimi kamarády a nic víc neumí.
Teď už mlčí. Má ze mě strach.
V ruce mám malý ciferníček a na něm malá ručička odkrajuje vteřiny její tyranie. Myslí si, že stále vládne ona mě – ale já už vládnu jí.
Hraju na ní, brkám jí na nervy, oplácím jí jedinou hrou, kterou kdy znala a ve které se stala mistryní – hrou špinavou. Neví, od koho se té hře sama naučila a nechápe, kdo jí to stvořil do života.
Chovám si jako mazlíčka tmavou příšeru.
Bývala velkým strašákem, ale zapomněla, v čí je hlavě. Když já teď poručím, je tichá jako pěna míru, když zavolám, poletuje jako včelka pilnosti.
Mám jí rád jako ze slabosti sílu.
Připomíná mi, že žiju. Připomíná mi, že příšery sice vyrostou, ale my vyrosteme s nimi. Zdá se veliká jako barák, ale do srdce se stejně nevejde.
A pokud ji nenechám sám, nikdy nade mnou nevyhraje.