Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autorka: Anna Krajčírová

Odbila půlnoc. Všechna světla už dávno zhasla a městečko usnulo. Jen jediný člověk zůstal vzhůru. Seděl v houpacím křesle na zápraží před domem, popíjel horký čaj a sledoval hvězdy.
Jeho zrak spočinul na té nejjasnější hvězdě, na hvězdě Sírius. Její záře pozorovatele dočista uchvátila a on si položil otázku: „Jaké by to asi bylo tam žít?"


***


Konečně nastala noc. Obě modrá slunce klesla za obzor a na cizí obloze, pro kterou byl soumrak tak vzácný, se začaly třpytit hvězdy. Celá neosvícená polokoule upadla do hlubokého, spánku podobného, odpočinku.
A přeci se našel jeden jediný tvor, jehož oči zůstaly otevřené. Usadil se na okraj útesu a zasněně hleděl ke hvězdám. Nebe zdobily tři měsíce, ale ty tvora příliš nezajímaly. Pozoroval malou žlutou tečku. Takovou, jakých byly na obloze miliardy, jenže ho zajímala právě ta jedna jediná. Tušil, že tam někdo je tak, jako jeho lidský spolu pozorovatel tušil, že někomu nad hlavou svítí ta jasná modrá hvězda.
A tak, vzdáleni od sebe téměř devět světelných let si oba – Sírian pod „Psí hvězdou" a Pozemšťan pod „Žlutým trpaslíkem"- v ten samý čas položili stejnou otázku: „Jaké by to asi bylo tam žít…?“