Autor: Nymied Arela Takács

I.

Skloníš hlavu a ignoruješ posměch. Vrazí do tebe a ty spadneš na zem. Majíc slzy na krajíčku zavřeš oči, abys neplakala. Zhluboka se nadechneš a už bez slané vody ve tvém pohledu vstaneš a projdeš mezi těmi, kteří tě chtějí ponížit. Neuvědomují si, že jediní nízcí jsou tu oni. Nestarej se tedy o jejich názor, postoj. Pohrdni jimi. Ale nemůžeš. Nechceš. Mezi těmi, co tě sráží, jsou i tví přátelé. Nebo spíš ti, které jsi za přátele považovala. A oni nezasáhli. Bavili se. Nechceš cítit tu ublíženost, zklamání. Zvedni hlavu a nedovol svým pocitům, aby tě ovládly. Pohrdni svým srdcem. Co bolí, po čase zmizí. Jednou si uvědomíš, že oni za to nestáli. Jednou oni zjistí, co ztratili. Ale už bude pro ně pozdě, protože ty jim to již nepromineš. Samota je lepší než faleš, než někdo, kdo nemá čest a svědomí. Přítel by se snažil zasáhnout. Nesmál by se spolu s ostatními. Všichni kolem se ale nebavili. Jeden stál stranou se smutným pohledem. Chtěl zasáhnout, ale bál se.

II.

V prstech držíš žiletku a přejedeš s jí po předloktí. Bolest a krev ti přinášejí úlevu. Fyzická zranění odvádějí pozornost od těch emocionálních. Klid ale nebude trvat dlouho. Důkazem jsou jizvy, které pokrývají tvé ruce a jsou jako zhmotnění těch na duši. Jedna čára se táhne přes druhou. Nová překrývá starou. Jako na duši. Víš, že tě tady nikdo nenachytá. Tvá matka je dlouho v práci, otec s vámi už dlouho nežije. Ani jeden se nezajímá. Mohla bys umřít a nikdo by netruchlil. Občas jsi o tom i přemýšlela, ale i když nežiješ v pohádce, stále v ně věříš. Na prince na bílém koni, co přijede, aby tě zachránil. Před krutostí a lhostejností. Před ubližováním a nezájmem. Musíš jen počkat. Pamatuj, že Šípková Růženka čekala sto let, ale vyplatilo se jí to. Ten, co přijde, tě přiměje zapomenout na bolest a smířit se s minulostí.

III.

Říká se, že naděje je cesta do pekla obklopená krásnými výhledy. V tom případě jsi na této stezce. Vidíš jen to pěkné a odmítáš se dívat vpřed i vzad. Myslíš, žes našla svého prince. On řekl ostatním dost, když už toho bylo na tebe moc. Ale ještě nedávno byl mezi nimi. Proč změnil názor? Ty ale nechceš slyšet tuhle otázku. Vidíš jen, že udělal, co nikdo předtím. Zastal se tě. Pomohl ti. Zajímal se. Vidíš jen tohle a před zbytkem zavíráš oči. Když se tě zeptá, zda bys s ním šla na ples, tvé srdce plesá. Připadáš si jako Popelka. I když nejsi žádná princezna, on si vybral tebe. Jako by na tebe tahle pohádka čekala. Ale dej si pozor. Každá pohádka jednou skončí a pak přijde realita.

IV.

Nemělas mu věřit. Mělas vědět, že nebylo jen tak. Jak to pro tebe pohádkově začalo, tak to hororově končí. V krásných šatech, upravená jako princezna, jsi přišla na ples. Hojící se jizvy pro dnešek skryté a zapomenuté. Hledala jsi svého prince a on před zraky všech k tobě přistoupil. Čekala jsi, že tě vyzve k tanci, ale on se zastavil. A vysmál se ti. Jak naivně sis myslela, že se změnil. On jen viděl tvé jizvy a rozhodl se je ukázat světu. Vyhrnul rukávy tvých šatů, než sis uvědomila, co dělá, a odhalil tvé zraněné ruce. Bavil se spolu s ostatními, když ti slzy ponížení stékaly po tváři. Nazývali tě bláznem, cvokem, zoufalcem, naivkou, hlupačkou. Říkali ti, že by ses měla jít léčit. I když ti tohle způsobili oni. Oni tě k tomu donutili. Plačíc se prodíráš smějícím se a nadávajícím davem k východu. Nevšimneš si toho, kdo se opět nesměje. On se vydá k tobě, ale ty utečeš dřív, než ho uvidíš. Chceš běžet pryč, ale žádné místo ti nepřipadá dost vzdálené.

V.

Vzlykající sedíš v zašpiněných šatech na zemi v koupelně. krásný účes je zničený tvým zběsilý útěkem, líčení rozmazané slzami. Rukama si objímáš kolena, v prstech držíš žiletku. Z ran na levém předloktí se ti krev vsakuje do šatů, ale bolest nestačí. Nepřiměje tě zapomenout na zradu a ponížení. Na to, že si z tebe krutě vystřelili. Vezmeš ostrý nástroj do druhé ruky a doufáš, že s přibývajícími ránami na pravém předloktí zmizí emocionální bolest. Po chvíli to zabere. Ze zoufalého vzlykání se stanou slzy tiše stékající po tváři. Jenže klid nepřinesla bolest, ale únava. Zavřeš oči, protože ti nedojde, že tentokrát je ran moc. Zavřeš oči a uvítáš milosrdnou tmu. Už neuvidíš, že ten, kdo se nesmál, stojí před tvým domem a snaží se dozvonit. Už nezjistíš, že po tom, co jsi z plesu utekla, se porval s tím, kdo ti tak ublížil. Už neuslyšíš, jak vynadal všem, co se ti smáli a co tě ponižovali. Protože někdy princ není ten nejkrásnější a nejoblíbenější. Někdy je to ten, co ti nikdy neublížil a snažil se ti pomoct, i když se bál zasáhnout přímo. On byl ten, kdo ti dával lístky, na kterých bylo napsáno, co ostatní chystají – chtěl, aby ses tomu vyhnula. A vždy přidal poznámku, abys vše někomu řekla. Přál si, abys už nebyla zraňována. Přísahal si, že jestli by ti někdo ještě jednou ublížil, oznámil by to sám. Teď, když klečí zlomený před tebou, si přeje, aby to byl býval udělal dřív. Aby byl tvým princem na bílém koni.