Autor: Nymied Arela Takács

Čas zastavuje, co je v pohybu,
však pohyb je žití tvého důvod.
Dál tancuj, nezastavuj hudbu.
Tanči, tanečnice, tanči o život.

I

Rodiče tě už od mala vedli k tanci. Zkoušela jsi balet, krasobruslení, společenské i lidové
tance, hip hop, až jsi nakonec skončila u rytmické gymnastiky. Máš ráda, když vnímáš své
tělo, jak se přizpůsobuje hudbě, napětí svalů při každém cviku. Elegantní, rozvážné pohyby,
když hraje pomalejší hudba, té rychlejší patří bleskurychlé a vždy přesné přeskoky, kmity,
švihy... Cvičit ses uchýlila pokaždé, když tě něco trápilo, protože se musíš vždy plně
koncentrovat, abys neudělala chybu nebo jsi si neublížila. Uchyluješ se ke gymnastice ve
chvílích, jako je tato. Tvoji rodiče byli zabiti. Vraceli se večer domů a srazil je opilý řidič.
Tvoji rodiče nikdy nepili, a přesto je alkohol důvod, proč jsou mrtví. Opilého řidiče našli v
nedaleké hospodě, jak znovu pije. Proč jsou někteří lidé tak bezohlední? Nehodu mohou
způsobit i za střízliva. Tak proč musí ničit životy jiným, když svou lehkomyslností někomu
vezmou rodiče, děti, přátele? Tobě tvou celou rodinu. Jistě, máš ještě tetu, ale s tou
nevycházíte. Nenávidí, že tě tvoji rodiče podporovali v tanci. Podle ní by ses měla raději učit,
nejlépe získat nějaký titul a sedět na zadku někde v kanceláři, kde bys jistě zešílela nudou. A
k ní budeš muset jít. No, snad spolu vyjdete. Doufáš.

II

Ne, nevyjdete spolu. Je to definitivní. Hned jak ses přestěhovala k tetě, oznámila ti, že
nebudeš chodit tančit. Ona prý tohle trajdání nepodporuje, říká, že je to k ničemu, že tě to
neuživí. Máš si raději sednout k učení. Prý si máš co zlepšovat, tak se do toho můžeš pustit
hned tento týden. Tak trávíš celé dny nervózní z nedostatku pohybu a v myšlenkách stejně
nejsi u učení. Místo učení máš v hlavě rodiče. Kamera v jejich autě bouračku nahrála, ale
neviděla jsi ji. Nikdo se tě nezeptal, jestli bys chtěla záznam vidět. Ale i kdyby to udělali,
odmítla bys. Nechtěla bys vidět poslední chvíle jejich života a jejich smrt. Ale to nezabrání
tvé představivosti, aby každou chvíli přišla s novým a novým scénářem. V noci nemůžeš
usnout a když se ti to přece jen povede, tvůj spánek sužují noční můry, v nichž tvoji rodiče
umírají. Ale to není to nejhorší. V některých snech přežijí a pak se vzbudíš a zjistíš, že se ti to
jen zdálo a ty jsi zůstala sama v cizím městě s příbuzným, pro kterého jsi jen hloupá naivní
holka, co neví nic o životě. Tvojí tetě je naprosto jedno, co jí chceš říct. Je jí jedno, že nemáš s
kým mluvit o smrti rodičů, nechce slyšet, že jsi z nedostatku pohybu v depresi a že z toho
všeho nemáš vůbec chuť k jídlu. Jak čas ubíhá, jíš méně a méně, prospíš větší a větší část dne,
a když už jsi vzhůru, jsi stále unavená. Víš, že je to deprese. Ale nevidíš důvod, proč bys proti
ní měla bojovat. Tvůj život se vždy točil kolem tance a tvých rodičů. Teď je oboje pryč. A co
teď?

III

Jak uběhnul měsíc bez rytmické gymnastiky, jsi na tom stále hůř. Vždy unavená, bez chuti
k jídlu, výrazně jsi zhubla. V nové škole jsi za divnou, protože téměř nikdy nemluvíš a všech
se straníš. Dříve jsi chodila na školu plnou budoucích profesionálních sportovců a tanečníků.
Pohyb byl váš život, vaše vášeň. Mluvili jste spolu o tom, jaké soutěže chcete vyhrát, jaké
medaile a poháry. Kdo je váš vzor, o nových vycházejících hvězdách, o končících kariérách.
Mluvili jste spolu o budoucnosti. A o čem by sis měla povídat se svými současnými
spolužáky? O oblečení, make-upu a o tom, kdo s kým chodí, kdo se s kým rozchází a kdo

koho podvádí? Fakt ne. Tvoje teta také není opora. Nic, co bys nečekala. Prý bys měla přestat
trucovat a konečně dospět. Že tě prý nebude někdo obletovat donekonečna. Pořád jen uč se,
ale nepochopí, že se prostě nezvládáš soustředit. Ne proto, že by ses nesnažila, ale proto, že se
to prostě nejde. Stejně je to i s jídlem. Snažíš se jíst, jenže vše ti připadá bez chuti a po pár
soustech se ti chce zvracet. Ale tvoje teta to nepochopí. Nazývá tě hledačem pozornosti,
rozmazleným dítětem. Nechápe tě. Nejednou se ve tvé hlavě objevila myšlenka, jestli má
smysl dál pokračovat. Jistě, rodiče by to nechtěli. Ale ti tady už nejsou. Nikdo tu pro tebe
není. Tvoji spolužáci z předchozí školy se připravují na soutěže a nemají čas, tady nikoho
nemáš. A tak to kousek po kousku vzdáváš…

IV

V rukách držíš dopis. Je to oznámení z jedné nahrávací společnosti, že by s tebou rádi
spolupracovali. Dělala bys choreografii k jejich hudbě. Tvoji rodiče to museli domluvit krátce
před svou smrtí. Existuje ale jedna podmínka. Musíš vyhrát soutěž, která se koná už za čtvrt
roku. V okamžik, kdy podepíšeš smlouvu, budeš taky díky rodičům emancipována - ani jsi
netušila, že to tvoji rodiče stihli (mluvili jste o tom, že by to bylo dobré zařídit, pokud bys
dostala šanci uzavřít kontrakt, než bys byla plnoletá). Najednou život dostal nový smysl. Víš,
že to musíš zvládnout. Je to, jako volání tvých rodičů, aby ses opět vrátila do života. A ty je
nemůžeš zklamat. Nikdy bys nemohla. Okamžitě začínáš plánovat. Tvoje teta to nedovolí.
Pokud ale vyhraješ soutěž, bude to jedno, protože svolení už podepsali tvoji rodiče. Ale
potřebuješ místo k trénování. A hlavně nabrat váhu a svaly. To není problém. Už sis tím
jednou prošla, když ses při tréninku zranila. Tehdy jsi netrénovala delší dobu. Ve svých
myšlenkách zlehčuješ situaci, ale víš, že to tak snadné nebude. Ale na tom nezáleží. Zvítězíš.
Získáš kontrakt. Nic jiného pro tebe nepřipadá v úvahu.

V

Jsi si jistá, že tvoje teta má podezření. Ale na tom nesejde. Stejně zatím cvičíš jen základy.
Nabrat váhu se ti daří poměrně dobře. Od doby, kdy jsi dostala dopis, se ti vrátila chuť k jídlu,
nyní podpořená fyzickou aktivitou. Když není tvoje teta doma, trénuješ tam, když je, chodíš
ven. Na gymnastické cviky není ani jedno prostředí zrovna vhodné, ale na posilování a
protahování to stačí. Tvůj cíl je, abys měsíc před soutěží byla ve stejné formě, v jaké jsi byla,
když ti zemřeli rodiče. Poslední zbývající měsíc pak už máš zarezervovanou hodinu času před
začátkem vyučování a tři o víkendu. Je to kousek od školy, a navíc sis to naplánovala tak,
abys chodila do studia v době, kdy je tvá teta v práci. Snad všechno vyjde, jak má.

VII

Tvoje teta na to přišla! Kvůli svému podezření tě jednou sledovala a našla tě trénovat ve
studiu. Měla by být ráda, že už nejsi v depresi a že už jsi překonala poruchu příjmu potravy,
ale ne. Zuří, že prý opět plýtváš časem na neužitečné věci. Stojí tě všechno úsilí ji nevmést do
tváře možnost uzavřít smlouvu s nahrávacím studiem. To by ale nemělo smysl. A ty to víš.
Akorát by našla způsob, jak tomu zabránit. Ta smlouva je možnost jí dokázat, že to ona se
mýlila. A tvoje teta by to nedopustila. Je zvyklá, že má vždy pravdu a že každý dělá, co ona
chce. Tak mlčíš, i když dostaneš domácí vězení. Co na tom sejde. Do soutěže zbývá pár dnů,
jsi ve špičkové kondici a sestavu zvládáš skvěle. Víš, že můžeš vyhrát. Prohra nepřipadá v
úvahu. Při neposlouhání tetina vzteku už plánuješ, jak se v den soutěže dostaneš z domu.
Domácí vězení tě nezastaví. Pokud sama nechceš, nic tě nemůže zastavit!

VIII

Je den soutěže. Uniknout z domu tvé tety bylo překvapivě snadné. Asi si myslí, že jsi to po
tom jejím proslovu o neužitečnosti tance vzdala. To by tví rodiče nechtěli a ty to dobře víš.
Byla by to urážka jejich památce. Tak se hrdě oblékáš v šatně do úboru, rekvizity kousek od
tebe. Děláš to pro své rodiče. A pro sebe. Už dávno se stala taneční kariéra tvým snem a oni tě
v tom vždy podpořili, často ti i pomohli. Sepneš si vlasy. Pomáhají ti i teď. Dali ti cestu i cíl.
Vrátili ti smysl života, vrátili ti život. Začínáš se rozcvičovat. Nejdřív protahování, pak
přejdeš na cviky. Kmity, švihy, přeskoky i přemety. S radostí cítíš, jak ti žilami proudí
adrenalin z fyzické námahy. Vnímáš to vzrušení před soutěží. Svaly a šlachy se pod kůží
napínají. A napjatá jsi i ty, stejně jako všichni ostatní účinkující. Je mezi nimi někdo jako ty?
Někdo, jehož osud závisí na výhře? Když prohraješ, přijdeš o kontrakt a teta ti nedovolí dál
tančit. Ne! Prohru si nepřipouštíš. Nepochybuješ o tom, že zvítězíš. Celá tvá bytost je na to
soustředěna. Zavolají tvoje jméno a ty vyjdeš za světla reflektorů na pódium. Vyhraješ.
Nepochybuj. Nepodléhej svému strachu. Neprohráváš, dokud se nevzdáš. Začni!

IX

Přidáš poslední podpis a je hotovo. Podáš si ruku s majitelem hudebního studia, nyní tvým
nadřízeným, a on se po gratulaci a rozloučením vydá pryč i s právníkem, jenž zařizuje jak
kontrakt, tak tvou emancipaci. Posbíráš své věci a v euforické náladě se vydáš zpět k tetě.
Naposledy. Díky emancipaci budeš moci bydlet v domě tvých rodičů. Je sice plný vzpomínek,
ale je nyní tvůj. Když vejdeš do domu tvé tety, už stojí zuřivá na chodbě. Ani se nesnažíš
skrýt věci ke gymnastice. Na co už? Tvoje teta ti říká, jak jsi hloupá a nikam to nedotáhneš.
Když se pustí do tvých rodičů, že tě podporovali v takovéto bláhovině, už to nevydržíš a
vyjedeš na ni, že máš uzavřenou smlouvu s nahrávací společností, že pro ně budeš točit
choreografii k u nich vydávaným písním. Tví rodiče to zařídili a ona s tím nemůže nic dělat,
protože jsi emancipovaná. Tvoje teta je bez řeči. Jistě se jí často nestává, že se jí někdo
postaví, a ještě jí ukáže, jak se mýlí. Tak tě ale rodiče vychovali. Být zdvořilá, ale nenechat si
vše líbit. Po tom, co tvoje teta překoná šok, že zřejmě nebude po jejím, ti řekne, že když jsi
emancipovaná, tak se o sebe tedy dokážeš postarat sama. Čekala jsi to. Tvoji rodiče s tetou
nemluvili více než deset let. Od chvíle, kdy bylo jisté, že tě povedou k tanci. Tak tě
skutečnost, že tě chce teta vykopnout z jejího domova nijak nezaskočí. S klidem jí odpovíš, že
ses přišla sbalit. Necháš ji stát ve dveřích a jdeš do místnosti, ve které jsi zůstávala. Ne tvůj
pokoj. Toto místo se nikdy necítilo tvým domovem. Domů míříš.