Autor: Lukáš Smrkovský

Svět je zvláštní místo. Dospělí lidi tvrdí, že ho mají pod kontrolou, ale to
tvrdí skoro o všem a není to pravda. Beztak to ale není škoda, protože mu
nerozumí. Děti mu nerozumí ještě víc, ale aspoň rozumí sobě. Ne už sobě
navzájem. Dospělí si taky navzájem nerozumí, ale myslí si to. Ti si toho myslí!
Vždycky si toho o sobě spoustu mysleli, alespoň kam mi sahá paměť. Svět byl
vždycky zvláštní místo. A lidi ho nemají pod kontrolou.
Jmenuju se Arnošt a vůbec nemám chuť do života. Doktoři mi dávají tak
dva měsíce, ale v podstatě to může přijít kdykoli. Vím toho o světě strašnou
spoustu a všechno to přijde vniveč. A to je toho tolik, že by to snad mohlo vyřešit
každý problém lidstva. Ne, že bych se nesnažil jim pomoct, ale oni mě
neposlouchají. Jako bych k nim mluvil nějakou cizí řečí, které nikdo nerozumí.
Ale co. Brzo už mě to trápit nebude.
Už jsem říkal, že si dospělí nerozumí navzájem? No, tak nerozumí. Ale
často si myslí, že rozumí, a když pak najednou zjistí, že je to jinak, pěkně jim to
zamotá hlavu. A dělají hlouposti. Děti taky dělají hlouposti. Rozdíl je akorát
v tom, že děti dělají hlouposti záměrně a rády, kdežto dospělým to zpravidla
dochází až zpětně a vůbec si to neužívají. A příště je udělají znova. Ještě větší.
Mohl bych vyřešit každý problém lidstva. Vážně. Stačí, aby mě všichni
pořádně poslouchali. Dobře, všichni mě nikdy poslouchat nebudou. Přál bych si
ale, aby mě poslouchal aspoň někdo. Kdokoli. Teda, ne tak úplně kdokoli. Přál
bych si, aby mě poslouchala Dorotka. A taky Franta. Jenom tihle dva. Vážně, to by
mi úplně stačilo. Jenomže oni ne. Oni mě poslouchat nebudou. Už nikdy.
Dorotka s Frantou čekají dítě. Mají se rádi, ale nerozumí si. Už jsem říkal,
že si dospělí nerozumí navzájem? Dorotka by ráda, aby byl Franta víc doma.
Franta by zase rád, aby mu Dorotka nechávala volnost. Dorotka by ráda, kdyby si
Franta našel jinou práci. Franta má rád svoji práci. Franta by rád, aby si Dorotka
udržovala dobrou figuru. Dorotka by ráda, aby Franta nechodil do hospody.
Franta by rád, aby ho Dorotka tolik nevyslýchala, což by Dorotka ráda nedělala,
ale má pocit, že musí. Dorotka by ráda, aby s ní Franta občas zašel do divadla.
Zní to neřešitelně? Zní to nesmiřitelně? Zní to jako beznadějná propast,
z níž není cesty ven? ... Ne? Mě taky ne. Ale mě tady nikdo neposlouchá. Obzvlášť
ne Dorotka s Frantou. Škoda.
Svět je zvláštní místo. Dospělí lidi tvrdí, že ho mají pod kontrolou, ale to
tvrdí skoro o všem a není to pravda. Dospělí lidi jako Dorotka a Franta tvrdí, že
mají pod kontrolou své životy, ale není to pravda. Dospělí lidi jako Franta dělají
hlouposti, které jim dojdou až zpětně a vůbec si to pak neužívají. Dospělý člověk
jménem Franta si jednoho dne řekne, že už toho má dost, a Dorotku nadobro
opustí. Svět byl vždycky zvláštní místo.
Je mi to líto. Je mi líto, že se to stalo. Je mi líto, že to nebylo poprvé ani
naposledy, co se něco takového stalo. Je mi líto, že jsem s tím nemohl nic udělat.
Je mi líto, že se mě to dotklo a že se mě to bude dotýkat ještě dlouho. Je mi líto Franty, který tuhle svou chybu nikdy nenapraví. Je mi líto mě, který to odnesu. Je mi líto Dorotky, která na to bude sama, až se jí narodím.
Jmenuju se Arnošt a vůbec nemám chuť do života. Doktoři mi dávají tak
dva měsíce, ale v podstatě to může přijít kdykoli. Vím toho o světě strašnou
spoustu a všechno to přijde vniveč. A to je toho tolik, že by to snad mohlo vyřešit
každý problém lidstva. Ne, že bych se nesnažil jim pomoct, ale oni mě
neposlouchají. Jako bych k nim mluvil nějakou cizí řečí, které nikdo nerozumí.
Ale co. Brzo už mě to trápit nebude.
Brzo už totiž vůbec nebudu Arnošt.