Autor: Tereza Koderová
Trmácela se vlakem, malá asi pětadvacetiletá dívka jela do práce. Den co den stejná cesta, stejná rutina a stejný stereotyp. Ani nevěděla, zda jí tu čas utíkal rychle nebo pomalu. Po chvíli si k ní přisedl do kupé cizí muž. Stranila se mu, bála se. Po dalších dlouhých minutách jízdy ji onen muž oslovil „Usmějte se, slečno“ dívka ale se sklopeným zrakem smutně stále zírala do země. Žal po jejím milém ji obral o radost ze života. Muž se ani nezeptal a mluvil dále. Povídal o chlapci, který byl dívce povědomý, dále ale i o párech, které se díky němu znovu setkaly. Když byl u konce, dívka ale byla stále nepřítomna. Po chvíli ale vstala ze sedačky starého vlaku a zmateně se rozhlížela okolo sebe.
„Kde to jsme a kam to jede?“ ptala se náhle a zmatkovala. „Jedeme do cílové stanice tohoto vlaku.“ odpověděl klidně postarší cizí pán, potom obrátil zpět svůj pohled ven z okna na krajinu. Dívce ale zimní krajina nepřipadala známá, jako kdyby se někam teleportovala, vždyť u ní bylo léto, a začínala se bát. „Pane a prosím, jaká je cílová stanice tohoto vlaku?“ řekla naléhavě, cizí muž se zvedl a jen zopakoval svou obyčejnou větu.
Dívce začalo být chladno a choulila se ve svém slabounkém svetříku, o kterém původně nepředpokládala, že by ho mohla potřebovat. Kolem ní se začal objevovat bílý třpytivý sníh a ona byla jen v lehounkých šatech na ramínka. Když vyjížděla, léto bylo v půli a venku pařilo slunce. Najednou jako by ji něco omámilo, upadla do hlubokého spánku.
Po krátkém probuzení už viděla jen tvář chlapce. Jako by jí byl povědomý. Nebyl to onen cizí, postarší muž před chvílí, byl to chlapec zhruba v jejím věku. Začal s ní konverzovat a jí najednou nevadilo, že nevěděla, kde je a kam to vlastně jede. Ten chlapec byl jako její spřízněná duše. Ona se cítila šťastně a zvláštně a poté, co od něj odtrhla zrak, se podívala ven a před ní se objevila krásná krajina, byla zasněžená sněhem a všude tam bylo tak krásně. Chlapec se jí zadíval přímo do očí a ona nechtěla nikdy vidět cílovou stanici toho vlaku. Chtěla, aby ten vlak nikdy nezastavil. Otočila se od okna a podívala se znovu na chlapce.
Už věděla, čím jí je tak povědomý, byl to její kluk, přítel, který odešel do války. Neviděli se bezmála šest let a ona ho málem nepoznala. Ve dveřích se zjevil onen cizí muž. „Kdo jste?“ „Však ty víš.“ Odpověděl muž a zmizel. Přemýšlela, kdo to byl, osud snad? Dívka chytla chlapce za ruku. Poté se na sebe podívali a chlapec jen pronesl větu:
„Bello, usměj se, teď budeme konečně šťastní.“