Autor: Kateřina Fuková

Sedím v letadle, které se chystá vzlétnout. Letuška nás informuje o umístění nouzových východů
a předvádí, jak správně obléknout záchrannou vestu. Každý, kdo létá trochu častěji, už musí znát ty
bezpečnostní pokyny nazpaměť. Pro velký úspěch si to vyslechneme ještě jednou v nějakém méně
srozumitelném jazyce a motory se můžou rozeřvat naplno. Je to svým způsobem uklidňující. Ta
rutina.
Hukot je už tak silný, že stěží slyšíte vlastní myšlenky. Přesto musím přemýšlet, jestli existuje nějaký
důvod k tomu, abych dnes nezemřel. A musím se usmát, jak říkali v nějakém hloupém filmu, nemám
uklizeno v pokoji. A potom, nemohl bych už Anně nic říct, a já věřím, že si budeme povídat ještě
nějakou dobu, než ji nechám zmizet navždy jako všechny ostatní. Takže dnes nezemřu. Už se cítím
trochu lépe.
Stoupáme nad mraky a země se ztrácí v nedohlednu. Letíme rychle, ale země je tak daleko, že se zdá
jako by se vše zastavilo. Jako by náhle ustal pohyb i proudění času. Kolem je jen mračné bílo a to se
teď uzavírá kolem nás jako mléko. Topíme se v něm a ztrácíme představu, kde je nahoře a kde dole.
Anna
Ale teď už to zase víme. Mléko jsme nechali dávno pod sebou a ocitáme se v novém světě. Vše, co
vidíme, jsou jen mraky, ale vypadají jako hory a údolí s řekami a jezery, zdají se být téměř dokonalejší
než ty skutečné.
Připomíná mi to sny. Takové ty, kde se vznášíte daleko od svých starostí. Kde jste šťastní i bez
drahých dárků a… Protože v nich nejste sami. Těšíte se z existence těch, které máte rádi. A třeba
i přátel, které jste dlouho neviděli. Jenže takové sny často končí pádem.
Začínáme klesat. Mraky se mění v jednolitou plochu. Skoro se chce říct neprostupnou. Přesto se do ní
pomalu noříme a zase se topíme pod hladinou.
Cestující sedící za mnou se dali do debaty o stratosférách a jiných sférách, ve kterých jsou ještě
mraky, a jak že jsme mohli být vysoko. Jó, taky jsme se to učili. Ale já teď dokážu uvažovat jen o úplně
jiných sférách. O sférách mého zájmu, ve kterých Anna zabírá na můj vkus až příliš velkou část.
A o sférách mého vlivu, kde mohu-li soudit, není vůbec.
Místo země se však pod námi objevila jen další vrstva mraků. Všechny jsou na sebe nahuštěné a svou
našedlou barvou připomínají ostří nožů, mezi kterými jsme sevřeni.
Stále klesáme a opouštíme tak tento děsivý výjev. Jogurtové nic je zas všude kolem a já si uvědomuju,
že na ni neustále myslím.
Prudké klesání a nechutné žvýkání mého bratra mne opět vrátilo do reality. Zpátky na zem. Přistáli
jsme.
Nikdy potom jsem ji už neviděl. Když se zhroutila poslední naděje, že ji ještě potkám, cítil jsem se
hrozně. Nevím, kdy se to stalo poprvé, ale bylo to už hodně dávno. Ten pocit jsem znal. Umíral jsem,
abych mohl jít dál, ale po tom, co ve mně umřelo, zůstala veliká díra, kterou žádné slzy nezaplní.
A také jsem věděl, že to není naposled. Kolikrát může člověk umřít? Kolikrát, než zemře doopravdy?
Na konci života je duše děravá jak řešeto. Nezůstane z ní nic, co by mohlo žít. Ale tenkrát jí bylo ještě
spousta a jen nevěděla, co si počít s tou obrovskou dírou.