Autor: Čeněk Malík

Zahlédl jsem svého kamaráda Františka jednou v kavárně, vypadal vskutku zkroušeně. Jak tam tak seděl, cucaje led z prázdné sklenice rozmočeným papírovým brčkem, slitoval jsem se nad ním a rozhodl se zase jednou udělat blbost – promiňte, totiž dobrý skutek – a vyslechnout si, co ho trapí.

„Franto,“ dím, „co tě žere?“

Trhnul sebou jako ze sna a mě to bylo hned jasné – je v tom chlap.

„Čau. No- víš- já- teď si mě docela zaskočil- já o tom nechci vlastně ani mluvit.“

Sedl jsem si naproti – věděl jsem, že to bude na dlouhé povídání. Chvilku bylo ticho. Pak se to spustilo, jako když nahoře otevřou kohoutky.

„Víš, jak mám toho šéfa, co je úplný kretén? Co mi pořád dává neudělatelné úkoly? A co mě nakládá, že by se i otrokář styděl?“

Chtěl jsem říct: „Jasně, nikdy o ničem jiném nemluvíš, furt meleš jen o práci, seš fakt jednorozměrnej,“ ale včas jsem se zarazil jen u: „Jasně-“

No, řekl jsem si o to. Dobrých patnáct minut potom strávil vyjmenováváním absurdních pokynů, kterých se jeho šéf nejspíš dopustil ve jménu plnění nesplnitelných příkazů od svých vlastních šéfů, neboť jak je dobře známo, nesplnitelnost je vlastnost komutativní, které proniká napříč hierarchií i do těch nejnižších pracovních koutů.

Svůj monolog zakončil obvyklým tvrzením: „Jednoho dne se na to všechno … a dám výpověď.“

Tři tečky rovnou vysvětlím. Franta byl útlocitné povahy a už od mládí dělal místo sprostých slov pomlky.

Čekal jsem pak nějaké to „ale“.

„A ten den je dneska. Už jsem to všechno vyřešil. Přestupuju do vedlejšího oddělení. Konec!“

Mé očekávání bylo rozbořeno.

„Počkej, počkej,“ zarazil jsem ho. „Co všechny ty tvoje- a ty další- no a tak podobně, jak jsi vždycky říkal, že máš rodinu a tak-“

Franta se jen usmál a pozvedl prázdnou sklenici. „Kamaráde, měls vidět jeho obličej. Nejdřív zbledl. Potom zrudl. Pak šel trochu do fialova a nakonec tam stál celý zelený.“

Musel jsem ho zarazit, protože mi jedna věc nebyla jasná.

„No počkej, a z čeho jsi tak zdeptaný?“

Franta vzdychl, splasknul a vysvětlil: „Dneska jsem ho potkal – kamaráde – stala se hrozná věc. Podíval se mi do očí. Nejdřív zafuněl, pak zabručel, no a pak-“

„Pak?“

„Pak se, ten šmejd všivácká, pak se usmál!“

Skácím se do židle, ze které jsem se napolo zvedal pod vlivem toho napětí. Můžu jen funět.

„Tak to je průšvih,“ řeknu. V samém rozčílení se mi nedostává ani vulgarismů.

Franta pokyvuje hlavou, jeho víčka sklopená a ve tváři výraz nejkrajnější beznaděje. Je v propasti, ze které není lidské mysli úniku, neboť její poslední cesta ven – cesta spravedlivé odplaty – byla právě zahrazena.

„Já vím, kamaráde, já vím. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Vždycky musel mít poslední slovo. On mi, všivák jeden, odpustil.“

To by dohnalo k slzám i dospělého muže. Není nic horšího, než překažená pomsta.