Autor: Čeněk Malík

Tento text je zcela fiktivní, a jakákoliv souvislost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, je čistě
náhodná.

Bylo horké letní odpoledne, těsně před bouřkou, dusno a nikde ani živáčka. Kdo nemusel, nevycházel.
Já musel. Štrádoval jsem si to po nejmenovaném náměstí k nejmenované studijní referentce na
nejmenované škole.
Můj cíl: Zjistiti, na kterém ústavu má komisionální zkouška konati se má.
Věc vcelku jasná, ne-li přímo samozřejmá. Prostý duch radí, že tam, kde student studuje, tam zkoušku
koná. Problém nastává, pokud vícero ústavů vede studenta studiem v tandemu. To dává mému
pátrání cíl. Nezdá se to jako informace závažná, přesto je rozhodující, co se týče skladby komise – a ta
informace je přímo navázána na hladinu stresu, které je student vystaven.
Čelí-li student neznalosti ve věci procesní, má dvě možnosti. Za prvé: Přijmout nevědění v celé jeho
kráse. A za druhé: Ponořit se do bezedných referenčních hlubin a doufat, že se vynoří bez ztráty
rozumu… či alespoň bez ztráty významnější končetiny.

Mé hledání tehdy začalo slibně. Stránku „Informace pro studenty k hlavní komisionální zkoušce,“
jsem našel snadno. Pak to zaskřípalo. Ještě jsem se smířil s loňským datem i s faktem, že většina
informací se zkoušky vůbec netýkala. Když jsem však našel odvolání na etický kodex, vyšší princip
mravní a následně špatně skrývanou výhrůžku zahrnující blíže nespecifikovaný trest smrti, znejistěl
jsem.
Mimochodem, odkaz obsahující etický kodex, vedl na proslulý „error 404, stránka neexistuje“. To mě
mělo varovat. Ale to odbočuji.
Odpověď tam přirozeně nebyla.

S lapáním po dechu jsem se vynořil z té krátké internetové výpravy. Nyní se odvážně vydávám na
studijní oddělení. Doufám v úspěch. V zástupu ztracených duší před vchodem vidím neviditelný
nápis…
Nad posuvnými dveřmi stojí tam krví psáno „Vzdej se vší naděje, kdo mnou vcházíš!“

Tyto řádky, mou epištolu, svěřte prosím mým pozůstalým. Až nastane nevyhnutelné a má honba se
mi stane osudnou, vydá o mém konci svědectví. Sedmihlavá saň vzdělávacího systému pozře další
duši – a já budu litovat, že jsem se nesmířil s blaženou neznalostí.