Autor: David Seltenreich

Doktor Hulák už byl na odchodu, když vtom na lékařák vrazila sestra.

„Pane doktore, dobře, že jste ještě neodešel!“

Lékař nespokojeně zamžikal. Už chtěl domů, byl opravdu vyčerpaný.

„Co je,“ zabručel nespokojeně.

„No ta šterbka přece, pane doktore. Vždyť to je hrůza.“

„Je s ní něco špatně?“

Sestra vytáhla papír a dala ho doktorovi přečíst.

„Vy jste vyplnil úmrtní list na svoje vlastní jméno.“

Najednou si toho taky všiml a vylekal se. Kolonka se zesnulým byla vyplněna na jeho jméno – tedy Jiří Hulák.

„Děkuju, že jste si toho všimla. Já se spletl o okýnko. Pardon. Já už jsem dneska trochu vyšťavenej.“

Sestra naštěstí vypadala, že má pro to pochopení.

„To já rozumím, takový omyly se můžou stát každýmu. Já to pak na sesterně teda přepíšu a dám vám to potom podepsat ještě jednou. To se o pár hodin nezblázní.“

Už se otáčela k odchodu, ale pak ji napadlo ještě něco dalšího:

„A co doma? Daří se dobře? Jak že se jmenuje ta vaše dcera?“

„Táňa.“

Doktor pokračoval ve skládaní věcí do aktovky a u toho odpovídal.

„Nojo, Táňa, to je pěkný jméno. A kolik jí je? Čtrnáct, patnáct…?“

„Před měsícem měla dvacet,“ odtušil lékař.

Sestra si div neuplivla strachem.

„Himlhergot, to jde rychle. Však už je to ale nějaká doba, co jsme ji tu vykrmovali na hlášení. Ty děti stárnou, pane doktore, ale my zato mládnem.“

„Kéž by to tak bylo.“

„A co studuje?“ zajímala se sestra.

„Šla na dějiny umění. Já, to chci říct, jsem byl proti tomu. Je jí to na nic. Ale to jsme se právě rozváděli se ženou a ta ji do toho najust natlačila. Byla to chyba a já jsem jí to říkal. Jenže mě vůbec neposlouchala. Furt mlela svoje.“

„Však ona z toho vyroste,“ pravila sestra znalecky. „To je taková vzpoura mládí, která zase přejde.“

„Jenže já ji živit nebudu, až zjistí, že si nevydělá ani na slanou vodu! Já ne! To jsem jí vyjasnil hezky hned na začátku.“

„A co ona na to?“

„Že mi o takový živení prej ani nestojí…“

Uložil do tašky ještě notebook a pěkným rovnoměrným pohybem zatáhl zip. Bylo to svým způsobem uklidňující.

„Řečičky, řečičky… rebélie, víc v tom nebude.“

„Snad máte pravdu… Ale trochu mě to přeci jen mrzí, jak jsme se o to pohádali. Říkala, že už se mnou nechce slova promluvit.“

Sestra teď nevěděla, co říci. Převedla tedy raději řeč jinam.

„Měl byste si odpočinout. Vzít si dovolenou. Trochu pokoje mít… Je vidět, že je toho na vás hodně. Ještě s tou rodinou…“

„To jo,“ přisvědčil doktor zmoženě. „To bych měl. Ale teď to úplně nejde. Aspoň se musím pořádně vyspat a tak…“

Dával jí tím najevo, že může odejít. Zvedl tašku ze židle a hodil si ji přes rameno. Chystal se zamířit pryč.

„Tak já to napravím s tou šterbkou. Dobrou noc, pane doktore!“

A najednou se doktor Hulák tak pronikavě zahleděl na ten špatně vyplněný úmrtní list.

Viděl sám sebe jako dlouhou a vyčouhlou mrtvolu, dočista nahatou v chladicím boxu, a viděl celý svůj život, dlouhý a vyčouhlý, dočista nahatý ve skleněné vitríně vprostřed Václavského náměstí. Potom pravil, tiše a odevzdaně:

„A víte co? Nechte to tam napsaný, jak to je. Scripta manent. Ať je ten pokoj třeba věčnej…“