Autor: Radomír Vejmělka
Psal se rok 164 , když mladý elf Erwinis našel na půdě jejich starého domu truhličku se spoustou starožitných cenností. Mezi šperky a knihami ho velmi zaujalo naprasklé malé pouzdérko. Jakmile ho otevřel, zjistil, že uvnitř na suché slámě odpočívá malé červené semínko.
Večer, byl zrovna úplněk, vyběhl Erwinis ven na svůj palouček. Místo, které bylo jen a jen jeho. Nikdo jiný o něm nevěděl. Nacházelo se na okraji strmé skály, kde hluboko pod ní oplývalo krásou velké černé jezero. Z takové výšky bylo ráno vidět, jak za lesnatými obzory vychází Slunce a večer Měsíc .
Když se Měsíc vyhoupl vysoko nad jezero, Erwinis už zahrabával semínko až k samému okraji paloučku, asi tři stopy od ostré hrany skály.
Uplynul celý měsíc, kdy elf pečlivě semínko zaléval a dbal na to, aby kolem něj nevyrůstal žádný plevel. Jednoho rána, když znovu přišel s vědrem na palouk, uviděl ze země, v místě kde semínko zasel, vyrůstat droboučký, sotva od plevele rozeznatelný stonek. Hned věděl, že se konečně dočkal.
Erwinis se o stromeček staral ještě pečlivěji a ten rostl až neuvěřitelnou rychlostí. Za týden už věděl, že strom bude asi jistý druh borovice, který ale zatím ještě neznal. Za měsíc už byl vyšší než mladý elf, a dokonce už měl i dřevnatý kmínek. Za dva roky, když se začal Erwinis živit lovem, strom už byl mohutný jako padesátileté borovice v okolí. Byl ale přece trochu jiný. Kmen měl velmi výrazný červený odstín a strom rostl celkově velmi zvláštně. Větve byly, stejně jako kmen, velmi zkroucené a křivolaké. Byli nízko nad zemí a i když nebyl zrovna nejvyšší, měřil asi sedm sáhů, působil staře a pevně, díky šíři jeho kmene.
Den co den, když slunce zapadalo, se elf vydával za borovicí a vyprávěl jí co zažil. Vždy přišel s nějakým příběhem a borovice mu pečlivě naslouchala a hltala každé jeho slovo, protože sama žádná taková dobrodružství nezažívala. Přes den se velice nudila, a proto stále přemýšlela s jakým dobrodružstvím přijde Erwinis další večer.
Bohové se však jednoho dne rozhněvali a seslali na Zem pohromu. Byla to velká bouře, velký černý mrak, ze kterého padali tisíce pint vody a blesk střídal blesk. Pršelo dlouho a dlouho a Erwinis dostal strach o svoji borovici. Když k ní doběhl, zbělal hrůzou. Celý velký masiv půdy se pomalu den po dni sesouval i se stromem dolů ze skály. Elf na nic nečekal a běžel domů pro lana. Když doběhl zpátky, uvázal jeden konec lana na velký kámen na paloučku a druhým ovázal tlustý kmenborovice. Chtěl se potom ještě přesvědčit, nejsou-li poškozeny kořeny. Šplhal kolem borovice , která byla nyní vyvrácena nad sráz a hlubokou propast s jezerem pod ním. Stále pršelo a kořeny byli pokryty kluzkým blátem. Z nebe sjel blesk. Zaburácel hrom. Erwinisovo srdce poskočilo. Noha sklouzla. Padal a křičel, padal, před očima se mu promítali útržky z jeho života. Jak našel semínko na půdě, tak malé a křehké, jak jej zasadil. Jak každý den chodil a staral se o něj. Otevřel oči a uviděl vysoko nad sebou mohutnou borovici, po jejíž jehlicích stékaly kapky deště a padaly k zemi. Pochopil, že borovice pláče a vyhrkly mu slzy. Chtěl v pádu natáhnout ruku a naposledy obejmout svůj strom. Nestihl si však uvědomit, že už je moc hluboko pod borovicí, nestihl napřímit svaly v ruce, aby se pohnuly, nestihl dokonce ani pohnout klouby v rameni a naposledy stáhnout šlachy, které se na ně upínaly. Už nikdy jimi nepohne .
Našli ho až další den, když se bouře uklidnila. Když ho obrečeli a smířili se s jeho odchodem, rozhodla Rewia, jeho matka, že nebude spálen, jako jeho otcové, ale bude pochován, a to tam kde byl svobodný a kde byl vždycky rád. Pohřbili ho pod jeho borovici, mezi její spletité kořeny. Do její kůry vyryli pamětní slova na uctění jeho památky.
Léta kolem borovice běžela bez povšimnutí a zdálo se, že sama borovice už nemá vůli růst, plodit šišky nebo žít. A skutečně tomu tak bylo. Od té doby, kdy mladý elf našel její semínko, zasadil ho a staral se o ni , když se k ní vracel a vyprávěl jí , co se mu přihodilo , když jí za slunečných dnů vyprávěl, co zažil veselého, nebo když ji za jasných nocí objímal a zalíval ji slzami smutky v časech ,kdy ho něco zarmoutilo .Od té doby se stal její součástí, součástí, která zmizela.
Zemřeli všichni , kdo znali příběh o elfovi a jeho stromě i jejich synové a syni těch synů a desetiletí přecházelo ve století. Nikdo už si na Erwinise nevzpomněl, jen stará borovice stále objímala jeho kosti svými kořeny a truchlila pro něj. Její smutek byl silný a trýznivý.
Truchlila pro něj více než pět set let a ani přesto se s jeho smrtí nevyrovnala. Nedokázala vydržet ta hrozná muka a utrpení. Prosila bohy, aby se s ním mohla zase setkat, znovu poslouchat jeho příběhy, bez kterých byl její život tak prázdný. Každý den vysílala do země prosby k bohyni Země, každý den také hleděla do nebe a prosila boha vzduchu, prosila i boha ohně přes sluneční paprsky, které dopadali na její vrásčitou kůru. Nikdo z nich jí ale neposlouchal. Bohyně vody, která všechny ty roky vzhlížela z jezera na její utrpení, se nad ní slitovala .
Začalo pršet, nejdříve jen trochu kapalo, ale potom déšť každou minutou zesiloval. Pršelo zase jako tehdy, když byl Erwinis ještě naživu. Přišli záplavy a půda na kopcích se začala sesouvat a zavalovala elfská obydlí, farmy i zvířata. Řeky se plnily bahnem a vždy čisté studánky byli zaneseny pískem. Elfové umírali a proklínali bohyni vody za tu zkázu, kterou na ně seslala. Ta si jich však nevšímala. Hleděla jen stále do zdrcené tváře starého stromu.
Borovice vycítila, jak půda mezi jejími kořeny měkne a jak se sesouvá a ve změti kamení a bahna padá dolů do jezera. Věděla, co ji čeká a věděla, že bohyně slyšela její nářky a proto vyslechla její prosby. Naposledy objala pevně kořeny Erwinovo tělo a čekala. Půda se stále více měnila v bahno a kořeny se neměli čeho držet. Borovice se sesunula ze skály.
Když přestalo pršet a elfové se vrátili k jezeru a hledali místo , aby mohli znovu postavit své domy, našli na jezeře kolem útesů velké kusy starého dřeva a mezi nimi elfské kosti. Ze dřeva postavili u jezera chrám a kosti složili jako relikvie do jeho útrob. Chrám zasvětili bohyni vody.