Autorka: Simona Renková
Vzbudila jsem se celá zpocená, opět jsem měla úplně živý sen. Občas si říkám, že snová realita je tak živá, že není možné, aby nebyla skutečná. Co když sny jsou opravdu pouze jinou realitou, do které naše duše odchází neschopna však rozhodovat za své činy ani ovlivňovat, co se stane…
Často jsem si říkala, že kdybychom dokázali ovládat naše sny, mohli bychom přes den žít život, jaký musíme, a ve snu žít život, jaký chceme. Avšak co kdybychom se v tom po čase ztratili a nevěděli, co je sen a co skutečnost… A v té době, jsem se poprvé začala zajímat o lucidní sny neboli vědomé snění.
Ze začátku jsem si byla sotva vědoma, že se mi nějaký sen zdál. Později jsem si pamatovala útržky, pak i celé sny. Když jsem měla noční můru, dokázala jsem svou mysl donutit, aby mě probudila, nebo jsem se alespoň mohla ve snu bránit. Postupem času jsem dokázala vnímat, že jsem ve snu a začala ovládat svá rozhodnutí a své činy. Dokázala jsem vnímat snovou realitu a měnit děj. Už to pro mě nebyl sen, byla to druhá skutečnost. Avšak to jsem netušila, jak propastné to je…
Čas plynul dál. Nastal 1. listopad – Dušičky. Jako každý rok jsem před spaním zapálila svíčku, jako památku na všechny zesnulé a vzpomněla si na všechny, kteří už s námi nejsou. Říká se, že na Dušičky mrtvé duše opouští očistec a vrací se do našeho světa. Při té myšlence mi přeběhl mráz po zádech. Raději jsem si lehla do postele a usnula.
Objevila jsem se v autě. Já a čtyři mé kamarádky. Nevím, kam jsme měly namířeno. Venku byla tma a pršelo. Z rádia se linula píseň See you again. Zavřela jsem oči a užívala si poklidnou jízdu. Když jsem je znovu otevřela, stály jsme na vlakovém nádraží. Skrze okna jsem viděla holky. Stály uvnitř a okupovaly automat na čokoládu. Zvedla jsem se a zamířila na záchody. Přistoupila jsem k umyvadlu a omyla si obličej. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem svůj dvojitý odraz v zrcadle. Zrcadlo bylo uprostřed prasklé a ohnuté, takže jsem se viděla dvakrát. Koukala jsem na svůj odraz, na sebe. A přesto mi připadalo, že to nejsem já. Natáhla jsem ruku a dotkla se studeného skla. Avšak ani jeden můj obraz v zrcadle ten pohyb neopakoval. Místo toho jsem viděla, jak se odraz napravo pohnul. Naklonil hlavu na stranu a ušklíbl se. V tom jsem uslyšela křik. Ohlédla jsem se, a pak rychle znovu pohlédla do zrcadla na šklebící se odraz. Najednou se i levý obraz pohnul. Začal kroutit hlavou a natahovat ke mně ruce, jako by nechtěl, abych odcházela. Křik se však ozval znovu a tak jsem vyběhla ven, kde jsem spatřila mé kamarádky uvězněné ve vlaku. Holky na mě volaly, prosily o pomoc a natahovaly ke mně ruce. Vlak se pomalu začal rozjíždět. Rozeběhla jsem se za ním.
„Kriu!“ zaslechla jsem své jméno, které jakoby vítr šeptal a snažil se mě zastavit. Já však běžela dál, ale cítila jsem, že se cosi změnilo. Něco bylo jinak. Něco bylo špatně. Vlak po pár metrech dojel na hranici a přejel jí. Pak se vlak se skřípěním zastavil a z ničeho nic vzplanul. Do očí mi vhrkly slzy. Zrychlila jsem. Když jsem však chtěla hranicí proběhnout, cosi mě zastavilo. Nemohla jsem se pohnout dál. Uvědomila jsem si, že je to jenom sen… Věděla jsem to. Musím se vzbudit!
Najednou obraz okolo mě zmizel. Ocitla jsem se v naprosté tmě. Okolo mě nebylo nic, prázdnota. Je to jen sen, pomyslela jsem si znovu. Stačí se vzbudit. Tma okolo mě obklopovala a začínala mě dusit. Vykřikla jsem, ale neozval se žádný zvuk… Jen všudypřítomné, ohlušující ticho. Vše zaniklo v prázdnotě. Začala jsem panikařit. Je to jenom sen! Jen sen! Probuď se! Nedokázala jsem ovládnout své vědomí. Vědomí se ovládalo samo. Mělo svou vlastní vůli a já již nemohla nic dělat. Ocitla jsem se na temném místě. Uvězněná mezi snem a skutečností. Co když jsem zašla až příliš daleko? A co když…už se teď nemůžu vrátit zpět…