Autorka: Barbora Uchytilová

Sedím v poloprázdném metru uprostřed noci a vracím se z firemního večírku.  Všude je ticho a je slyšet jen skřípění kolejí a klasický monotónní zvuk při každé zastávce. Ve stanici Národní třída přistoupí hlouček lidí. Vypadají jako by se vraceli z nějaké akce. Všichni jsou hluční a někteří drží v rukou poloprázdné lahve od vína. Opodál od skupiny se posadil muž, který se pořád rozhlížel kolem sebe a vypadal trochu roztěkaně a nejistě. 

Monotónní hlas ohlásil zavírání dveří a metro se rozjelo k další stanici. Hlučná skupinka se dále bavila pravděpodobně o zážitcích z večera a Podivný muž položil na sedadlo vedle sebe menší černou tašku. Po chvíli vzal tašku zpátky k sobě na klín, rozhlédl se a otevřel ji. Znovu se rozhlédl a sáhnul dovnitř. Pořád zvedal oči a zároveň pomalu vytahoval ruku z tašky. Z nenadání rukou rychle ucuknul a schoval ji za malou tašku. V tu samou chvíli, kdy se snažil zakrýt vytažený obsah, se mu z ruky vysypal. 

V jeho tváři jsem zpozorovala zděšení a vzápětí jsem se podívala na zem. Můj výraz bych přirovnala k obdivu a překvapení. Na zemi bylo asi deset čokolád studentské pečeti. Podivný chlapík si je bleskurychle sesbíral a znovu se posadil na sedadlo. Čokolády položil vedle sebe a zase se všude rozhlížel. Jeho brýle se leskly v odrazu osvětlení nočního metra. Byly trochu křivé a už zdálky bylo vidět, že nejsou úplně čisté. Stejně tak i jeho vlasy. Z dálky se pramínkovaly a nepůsobily zrovna nejlepším prvním dojmem. 

Uhýbala jsem pohledem a snažila se koukat někam jinam, aby si nemyslel, že na něj zírám, ale jeho osoba mě tak zaujala, že bylo těžké odvrátit zrak. Chvíli na to, co jsem si ho prohlížela, jsem zpozorovala, že i přesto že sedí, utlačuje do sedadla batoh na jeho zádech. Co tam asi tak může mít?  Další čokolády? Těžko říct…

Metro projíždělo dál noční Prahou a monotónní hlas oznamoval další zastávku. Neujeli jsme ani jednu celou a Podivný muž se natáhl po jedné tabulce čokolády. Už nepůsobil tak roztěkaně, spíše zamyšleně. Tabulku čokolády otočil a začal civět na zadní obal. Zřejmě ho asi zajímalo složení. Po otevření a zavření dveří se metro rozjelo k další stanici. Podivný muž si poposedl a začal rozbalovat čokoládu.

Bylo asi půl jedné v noci a metro stále pokračovalo po své ose. Skupinka hlučných spoluobčanů také stále postávala a bavila se dál, jen Podivný muž vyzvedl tabulku čokolády zhruba do úrovně svých očí a začal k ní promlouvat. „Víš, já Tě tak moc miluju.“ Řekl docela nahlas. Skupinka mladých lidí utichla a obrátila zrak na místo, kde seděl onen muž. „Vždycky jsem Tě miloval a teď? Teď si Tě můžu konečně snad po sto letech dát.“ 

Metro se blížilo do další stanice a já stejně jako skupinka lidí nevěřícně pozorovala onoho muže, co udělá. Jen co zazněl monotónní hlas ohlašující danou stanici, Podivný muž zpozorněl a v mžiku schoval ruku do tašky na klíně.  Zase se začal ohlížet všude kolem sebe a působil stejně vyděšeně, jako když nastupoval na Národní třídě. Všichni přihlížející rázem ucukli očima a hleděli si svého. 

Po tom, co se metro rozjelo k další stanici, jsem koutkem oka zahlédla, jak zase vytahuje ruku z tašky a spolu s ní i rozbalenou čokoládu. Bez jakéhokoliv ohlédnutí nebo zaváhání se zakousl do celé tabulky a zavřel oči. Bylo vidět, že si dané sousto opravdu vychutnává. 

Po prožitku z čokolády si všiml, že mu kousky spadaly na černou bundu s béžovým pruhem. Snažil se je sklepat na zem, ale přitom si čokoládu rozetřel po bundě. Když jsem se na něj pozorněji podívala, zjistila jsem, že jeho kalhoty také nevypadají jako z pračky nýbrž naopak. Vypadaly, jako by půl roku pračku snad ani viděly. Naopak jeho boty se zdály být novější. Byly červeno – bíle. Oblečení a vizáž Podivného muže byla opravdu doslova podivná. 

Metro se blížilo k další stanici a monotónní hlas oznamoval Karlovo náměstí. Muž zase zpozorněl a stáhl ruce za tašku. Najednou se otevřely dveře a do vagónu metra vběhli policisté. Nechápavě jsem se rozhlížela kolem sebe, co se děje. Policisté přiběhli k Podivnému muži a jeden zakřičel: „Mám ho a vypadá v pohodě. Můžete se stáhnout.“ 

Hlučná skupinka najednou ztichla stejně jako já a všichni jsme jen mlčky pozorovali, co se bude dít. Další z policistů vzal vysílačku, zmáčkl nějaký knoflík a pronesl: „Pacient zadržen v civilním oděvu, mírně zmatený, ale v pořádku. Není agresivní, jsme na cestě zpátky na oddělení psychiatrické léčebny.“ 

Všichni přítomní stáli jak přikovaní a poslouchali, co se bude dít dál. Monotónní hlas už dlouho nic neříkal, ale za to asi mohou policisté, zřejmě na chvíli zastavili dopravu. Postupně odcházeli a dva hlídali Podivného muže. Než úplně opustili metro, zaslechla jsem jen hlas policisty: „… vždyť přeci víte, že čokoládu nesmíte, nejen čokoládu, jakékoliv sladké. Máte přeci tu silnou formu cukrovky. Bez včasné pomoci jste mohl zemřít a …“

Nejen já, ale i celá skupinka dříve hlučných lidí nic neříkala. Do hrobového ticha se ozval nám již známý monotónní hlas.