Autorka: Eliška Lörinczová

Zdravím. Mé jméno je Jana. Můj život je protkán nitěmi různých barev. Bílou nitkou za štěstí, červenou za lásku, zelenou za naději, černou za smrt. A přitom si za to celé můžu vlastně sama…

Začalo to jedním jediným výstřelem z pistole a výbuchem bolesti v mém břiše, který ho následoval. Postřelili mě.

Byla jsem sama doma, a tak když se v prvním patře ozval zvláštní zvuk, šla jsem se podívat, co ho vyvolalo. Stáli tam. Dva v muži v kuklách. Vyplašeně se na mě dívali. Až po chvíli jsme všichni pochopili, kolik uhodilo. A než jsem stačila utéct, jeden z nich vystřelil. Tělem mi proudili dvě věci- bolest a smíření. A to bylo také to poslední, co si z toho večera pamatuji…

První věc, kterou jsem viděla, když jsem se probudila, byl bílý strop nemocničního pokoje, a pak dvě zelené zvědavé oči. Prudce jsem sebou trhla, na což reagovalo mé tělo palčivou bolestí, kdesi v břiše. „Nehýbej se. Jsi po operaci.“ Vysvětlil mi majitel zelených očí. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem. Ústa jsem měla plné slin a jazyk mě odmítal poslouchat. „A taky nemluv, prospi se. Přijdu za tebou, až ti bude líp.“ Odpovědět jsem mu nemohla a tak jsem jenom kývla hlavou a on odešel.

Když jsem toho kluka viděla po druhé, už jsem mohla mluvit. Sedl si ke mně na postel a jen mi upřeně hleděl do očí. Jakoby v nich něco hledal. V jeho očích jsem zahlédla jiskru něčeho, co jsem nechápala. Něco, čeho jsem se bála, ale co mě zároveň přitahovalo. Nevydržela jsem se do nich dívat. Uhnula jsem pohledem a natáhla mu levou ruku, kterou jsem na rozdíl od pravé při natažení, neměla v plamenech.

„Jmenuji se Jana.“ Představila jsem se mu.

„Já jsem Radek.“ Pevně chytl mou ruku a něžně s ní zatřásl.

„Ty jsi doktor?“ Zeptala jsem se ho.

„Nee,“ zasmál se „jsem tu jen na brigádě. To opravdu vypadám tak staře? Vždyť jsem sotva o rok starší než ty!“

„Jen jsem se zeptala.“ Vysvětlila jsem mu mým nenapodobitelným tonem hlasu a taky se usmála, i když jsem vlastně pro smích neměla jediný důvod.

„A ty bys chtěl jednou pracovat v nemocnici?“ Zeptala jsem se ještě.

„Chtěl. Ale když jsem se hlásil na zdrávku, tak mi došlo, že obor pracovní bratr neexistuje…“

Teď už jsem se normálně smála. Povídali jsme si potom ještě asi hodinu. Vyrušila nás vrchní sestra, kteráse tu stavila, aby vyhnala Radka o práce.

V nemocnici jsem byla měsíc a pár dní. Za celou tu dobu se nepodařilo policii chytit mého střelce. Zvláštní také bylo, že za tím co mě mí rodiče za tu dobu navštívili pouze třikrát, Radek se kolem mě točil každou chvíli. Chodil sem, i když nebyl v pracovní době. Strašně jsme se sblížili. Naučil mě pravému přátelství a víře v lepší zítřky. Vůbec jsem se netěšila, až mě odsud pustí, protože jsem se s Radkem nechtěla loučit. Ale ten den přišel.

„Jano “ křičel na mne už ode dveří „pouští tě domů!“ Cosi u mého srdce se pohnulo a vyslalo vzkaz očím, aby začali plakat. Já jsem ale slzy přemohl a začala si balit věci.

„Chceš odvést domů?“ zeptal se mě Radek, když mě přišel vyzvednout z pokoje s propouštěcím listem v ruce.

„Ne, děkuju, bydlím kousek odsud.“ Odvětila jsem.

„Tak tě aspoň doprovodím.“ Prohlásil a vydal se v pracovním plášti spolu se mnou k východu.

 Šli jsme asi patnáct minut a Radek už si stěžoval, že se moc zatěžuji a že ještě nejsem úplně zdravá.

„Neblázni, už je mi fajn!“ řekla jsem mu a abych ho přesvědčila, vyskočila jsem do vzduchu a rozhodila rukama. To jsem ale neměla dělat. Rána v mém břiše o sobě znovu dala vědět. Zavrávorala jsem sebou. Radek mě rychle chytil a odnesl mě k nejbližší lavičce. Mé emoce vybouchly a já se rozplakala.

„To to tolik bolí?“ zeptal se mne.

„Ne…o to nejde… já jen…potřebuju znamení, že bude zase všechno dobré…“ procedila jsem přes slzy. Radek se sklíčeně podíval na zem a pak se na jeho obličeji zableskl úsměv. Sehnul se k zemi a něco utrhl. Byl to nádherný zelený čtyřlístek.

„Tady máš znamení…“ řekl a podal mi ho. Zahleděla jsem se mu do očí, jako v den, kdy jsem se probudila v nemocnici. Jeho oči měly stejně zelenou barvu, jako ten čtyřlístek. A pak se naše osudy propletly a naše láska naplno vzplála a to za pomoci jediného polibku…

Doma už na mě čekali rodiče. Seděli u stolu a jejich tělo mi prozrazovalo, jak moc jsou nervózní. Sedla jsem si naproti nim a zahlédla pistoli, která ležela na stole.

„Jano,“ začal táta „to, co se to stalo, se teď stává často a tak jsme se tady s maminkou rozhodli…“ tady se zasekl, a tak se prosebně podíval na mamku.

„…tak jsme se rozhodli, že by si měla mít zbraň. Aspoň u postele. Zítra půjdeš na zkoušky pro získání zbrojního pasu, naučí tě s tím zacházet.“ Dál jsme to nerozebírali. Vzala jsem si pistoli i s náboji a odešla do pokoje.

Další den jsem se vracela ze střelnice pozdě v noci. Pistoli jsem měla nabitou. Šla jsem zkratkoutmavou uličkou. Z čista jasna se přede mnou objevil chlap s kuklou. Lekla jsem se, ale šla jsem dál. Pak se za mnou ozval zvuk, ohlédla jsem se. Za mnou šel další chlap, také v masce. Věděla jsem, že tou jsou ti dva, co byli v tu noc u mě doma. Taky jsem věděla, že jsem v pasti. Nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala, ale vystřelila jsem. Ten přede mnou padl na zem a ten druhý utekl. Běžela jsem k tomu, kterého jsem postřelila. Koho jsem vlastně postřelila, mi došlo už po cestě za ním.

„Jano…“ zašeptal. „Radku“ oslovila jsem zase já jeho. „Miluji tě…“ řekl mi a já ho chytla za ruku a zavřela oči. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet, chtěla jsem ho jen držet za ruku… napořád.

Nic na tomhle světě však není nekonečné. A tak teď stojím nad jeho hrobem. Všechno mi to došlo.

To on mě střelil. A chodil za mnou z lítosti. Ale také jsem chápala, že to přerostlo v něco víc. A že tohle nebyla pouhá kapitola mého života, že tohle byl celý můj život.

Sklonila jsem se. A pak jsem v trávě zahlédla jeho oči…zelené, plné života. Pak mi došlo, že to nejsou Robertovi oči, co se na mně usmívá z trávy. Sehnula jsem se a utrhla čtyřlístek, který mi pal do oka. A pak jsem se rozhodla dát ho na místo, kam patří. Na jeho hrob. Chtěla jsem odejít, ale ještě jsem mu musela něco říct:

„Naděje umírá jako poslední, Radku…ty jsi byl moje naděje“