Autorka: Eliška Bílková
Pokud někdo z vás nejezdil po zapadlých venkovských cestách, zbytečně bych vám to líčila – stejně byste mě nepochopili. Totiž, aby bylo rozuměno, stará cesta na venkově, to je něco úplně jiného, než ty uhlazené asfaltové koberce. Na takové venkovské cestě, která je ušlapaná z bláta a protivných kamínků, na ní můžete dělat úplně, co chcete. Jo, třeba jít, nebo jet. Na koni. Na káře, nebo traktorem. Je to jedno. Fakt. Ale to vy nevíte. Na cestách městských se totiž chodí po špičkách. Opatrně, aby si náhodou někdo něco nemyslel. O vás. Aby si třeba neřekl, že máte křivé nohy, když jdete, nebo je máte zase moc rovné, nebo že vám divně plandají ruce kolem těla. Vlastně by si mohl říct, že je celé vaše tělo divné! No a co pak?! Proto raději po těch vašich cestách nechodíte vůbec. Zalezete do nablýskané plechové boudečky a necháte se jí vozit. Pokud je ale mezi vámi přeci jen někdo, kdo si dokáže alespoň představit, že po cestě kráčí svýma vlastníma nohama, pak čtěte dál, jestli ovšem chcete.
Bylo horko. Docela obyčejný červnový den. Nepršelo, tak jako nepršelo už dobré tři týdny. Vyprahlá země se drolila pod nohama a každý rychlejší pohyb vířil prach v ohromná mračna. Někdy byl oblak tak silný, že jste se museli zastavit a počkat, než klesne k zemi a dovolí vám pokračovat v cestě. Přesně to se mi přihodilo, když jsem se s přeplněnou plátěnou taškou v ruce vracela z krámu. Mrak prachu mě uvěznil na kraji cesty, naštěstí v příjemném stínu vzrostlé jabloně. Položila jsem si tašku na zem, když v tom mi někdo sebral čepici. Čapnul mi ji přímo z hlavy!
AVATSDEŘP ADOBOVS AHUOT!! Ozvalo se za mými zády. Bylo to tady. Náčelník bájného kmene mě vyzval na souboj. „Hááá! Stůj, vetřelče! Já ti tu čapku jen tak nedám!“ křičela jsem a utíkala nepříteli vstříc. Zastavila jsem se. Jeho vlasy se začaly mocně kolébat ve větru, zatímco nohama stál pevně na zemi. „Tak takhle se mě snažíš zastrašit? Pche!“ vytáhla jsem své indiánské rumba kostky a pokusila se to nepříteli oplatit. „Humbá! Humbá! Útok!“ sypaly se na mě obrovské pískové koule. Použila jsem svůj štít, abych si ochránila obličej. „Odplata!“ Pečlivě jsem na něj zamířila několika bumerangy. „Háá! Dostala jsem tě!“ nepřítel se přestal hýbat. Vysápala jsem se na něj, konečně jsem se dostala k čepici. Indiánský náčelník se zachvěl, chtěl mě setřást dolů, ale marně. Vyhrála jsem! Křečovitě jsem svírala svou kšiltovku. Byla jsem na sebe tak pyšná! Chvíli se nic nedělo. Bylo ticho. Čekala jsem, jestli se nepohne, ale slyšela jsem jen váhavé křupání. Jako by tady někde praskala větev, pomyslela jsem si. Větev… praskla! A já se s žuchnutím ocitla na zemi. Dopad nebyl tak tvrdý, jak by mohl. Trůnila jsem totiž na svém obraném štítu, bochníku čerstvě upečeného chleba. Těsně u mě ležely dvě krabice rýže a všude kolem se válely rohlíky, jeden ve větvích stromu dokonce zůstal, plátěná taška ležela vyvrácená vprostřed cesty. Vida, prašný oblak si odešel pro jinou oběť.
„Čáu, co blbneš?“ ozval se za mými zády povědomý hlas. „Bojuju.“ odpověděla jsem s rohlíkem v puse. „Chceš?“ vzal si taky jeden a pomohl mi dostat věci zpátky do tašky. „To teda musela být pěkná mela.“
„Si piš. Ale zvládla jsem to!“odpověděla jsem hrdě a narazila si na hlavu kšiltovku. Petr mě kulišácky poplácal po zádech.
„Mám hlad.“ řekl. „Já taky… a asi ho ještě dlouho mít budu.“ rozesmáli jsme se při pohledu na roztrženou krabici rýže. V tom odbila dvanáctá a my se bez rozmyslu rozběhli po staré venkovské cestě.
Je úžasné, drahý čtenáři, že ses prokousal až sem! Věřím, že právě nečekáš nikde na benzince, až se nají tvá boudečka. Raději si dej rohlík a jdi se projít někam ven. Ale pozor na prach! Zvlášť, pokud už delší dobu nepršelo.