Autorka: Simona Koudelová

Posadil se na okraj postele, na to malé místečko, které bylo vyhrazené jen pro něj, a naklonil se ke mně. Víčka jsem měla celou dobu zavřená a mlžný opar spánku už kolem mě pomalu utahoval své sevření, ale i tak jsem mohla na sto procent říci, že to byl on. Měl takovou prazvláštní vůni, kterou nelze slovy jen tak popsat. Mohla bych ji přirovnat k zvláštnímu druhu koření, nebo možná mořské vodě, nebo k vůni lesa a stejně bych nepopsala, jak typicky voněl. Možná to byla prostě jen vůně štěstí, vůně toho mého štěstí. A to každému voní jinak, nemám pravdu?

Ucítila jsem teplo jeho těla, jak se ke mě naklání, jeho horký dech, který voněl po cigaretách. Nenáviděla jsem, když kouřil a on to moc dobře věděl, proto si vždycky dal jednu, než za mnou přišel. Taková malá provokace. Zvykla jsem si a teď už mi to vonělo.

Teplo jeho cigaretového dechu mě polechtalo na tváří a já si představila jeho jasně modré oči, jak zkoumají ve tmě každý detail mojí tváře, jak mu několik pramenů černých vlasů spadlo do čela a jak se šklebí a určitě si vybavuje moje naléhání, aby se nechal ostříhat, což stejně nikdy neudělá.

Snažila jsem se neusmát, ale selhala jsem, když se jeho horké rty dotkly studené kůže na mém čele. Dělával to každý večer. Nikdy se mnou nezůstal, jen se vždycky objevil, když si myslel, že už spím, políbil mě na čelo a zase zmizel. Byla to taková podivná tradice, ale já to milovala. Myslím, že bez jeho polibku na dobrou noc už bych neusnula.

Pamatuju si, když to udělal poprvé, lekla jsem se a praštila ho do nosu. Týden se neukázal, ale pak, v neděli večer, se proplížil mým oknem a udělal to opět. Tvářila jsem se tenkrát, že spím a dělám to tak od té doby pořád. Ale stejně si myslím, že to ví. Musí to vědět. Jsem mizerná lhářka. Vždycky jsem byla.

Přidržel rty na mém čele o něco déle, než se odtáhl a zvedl se z postele. Nikdy nic neřekl. Nikdy ani gestem nenaznačil, že ví, že jsem vzhůru. Slyšela jsem těžké kroky, které se blížily k oknu. Lezl jím dovnitř a ven každou noc a já se bála, že na to rodiče přijdou. Neschvalovali ho. Nelíbil se jim a vždycky protestovali a nechtěli, aby si jejich dcera začala s někým, jako je on. Tvářili se, že o našem vztahu neví a já se tvářila, že jim to věřím.

Otevřela jsem oči ve chvíli, kdy se jen v lehkém vánku zachvěla záclona. Už byl pryč. Slyšela jsem tichý hukot motoru jeho auta, který jsem tak dobře znala z našich hodinových výletů po okraji našeho malého městečka.

Zavřela jsem oči a poddala se spánku. Na čele jsem stále cítila jeho horké rty.

Otevřela jsem oči podruhé. Do pokoje mi proudilo světlo. Než jsem se stačila vzpamatovat a zjistit, kolik je hodin, na mé dveře někdo zaklepal. Následně na to se otevřely a dovnitř vešla mamka i s taťkou. Měla červené oči a zdála se nesvá. Věděla jsem, že tohle nevěstí nic dobrého. Pohled na mého otce, který pevně držel mámu za ramena a tvářil se podobně jako ona, mě v tom ještě ujistil. Bála jsem se, co by mi mohli říct, ale ani ve snu by mě nenapadlo, jak všechny mé verze toho, co mi chtějí sdělit, byly naprosto mimo. Nikdy jsem je neviděla se takhle tvářit. Nikdy. Ani když mi umřel pes, ani když mámě umřela maminka a mně tím pádem babička. Nikdy. A teď tu stáli, a jeden smutnější, než druhý. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale nenašla jsem sílu. Ani jsem nemusela. Taťka začal první.

,,Víš, Mio, něco se stalo. Před půl hodinou volala Johnovo máma," řekl, než se odmlčel. John. Byl tu v noci. Nemohlo se mu nic stát. Byl tu a dal mi náš tradiční polibek na čelo. Je v pořádku. Tohle je jen špatný vtip. Ať už se chytají říci cokoliv, nebude to tak hrozné. Určitě ne. Jen se tak tváří. Jenom se tak tváří. I když jsem si to pořád opakovala v hlavě, nevěřila jsem tomu. Rodiče ho neměli rádi. To, že mluvili o něm a tvářili se takhle, bylo ve skutečnosti ještě mnohem horší. Než jsem stačila chytit panický záchvat, táta pokračoval.

,,Měl v noci nehodu. Jeho auto naboural náklaďák. Byl na místě mrtvý, Mio. Je nám to hrozně moc líto."

Tělem mi projela ostrá bolest. Chtěla jsem brečet, ale nemohla jsem. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Jediné, na co jsem mohla myslet, bylo slovo mrtvý. Byl mrtvý. Ne, to není možné. To není možné. Mrtvý. Znělo to tak..nemožně. Tak vzdáleně. Docházela mi váha těch slov a ještě větší váha kruté reality. Je mrtvý. Už nikdy ho neuvidím. A jediné, co mi po něm zbylo? Polibek na dobrou noc.