Autorka: Lucie Strachová

,,Asi jsi mlsná."

,,Nejsem mlsná."

,,Možná bys měla."

,,Zprvu to bylo jako bych polykala kyselinu. Cítila jsem jak můj jazyk pomalu černá spolu s jícnem. Časem jako bych byla vrnící kočka, dožadující se smetany."

řekla a odhrnula si černé vlasy z čela. Byla jedna z těch, co vidí chtíč i v mrknutí oka.

Když mluvila, bylo to jako když vzplane oheň, do kterého přikládala každým jejím dalším slovem. Věděla, že nestačí být poslušná, ale musí dát něco navíc. Ležel vedle ní a prohlížel si její ještě stále horké tělo. Snažil se zachytit každou křivku, každé zaoblení. Nechtěl zapomenout ani na jedinou pihu.

Měl by k ní pravděpodobně stejný vztah, i kdyby nebyla pěkná. Ale byl radši, že pěkná byla. 

Pomalu se oblékala. Stále ji pozoroval.

I oblečená vypadala nahá. 

Všechna její krása, která mu před chvílí nedávala spát a ústila v tříslech mu teď přišla jako řetěz, který ji svazuje. Chvílemi mu připomínala kočku, která se bojí, ačkoli nemusí. 

Byla sama sebou nesvá.

Věřil, že to nebyla její vina. Možná se s tím narodila stejně jako se někdo narodí s velkým nosem nebo křivýma nohama.

Přestávalo se jí líbit, jak se na ni díval. Co všechno chtěl, kromě toho, co muži chtějí skoro vždycky, když je nebodá v kříži nebo svědomí?

Toužil, aby z něj vysála všechno špatné. A klidně i dobré, pokud by to stálo za to.

Myslel na všechny její hříchy. Na její smyslnost, která probouzí hlad. Přítáhl si ji k sobě ač netušil proč. Co viděl na holce, kterou už měl?

Chtěl by vědět, kolikrát jí její nenasytnost položila na kolena.

Viděl v ní smutek, jenž probouzel porozumění, měnil se v náklonost a ta pokračovala dotekem. A dotek je láska, řekl si. Jen bolí na jiném místě.

Poznala na co myslí.

,,Čím pálivější svědomí, tím plnější duše." zašeptala.