Autorka: Kateřina Šebková

Na sklonku léta ujídala zvadlá sítka první mráz. Oděna prostě v ječný klas tam křehkým vláknem sela vláhu, pro všechnu bídu, ba lidskou snahu.

A na špalku bosé nohy počítaly zbylý čas.

Však nebylo oka suchého, ni úsměvu, jenž neměl kaz, tak hleděli do očí viníka a po zádech jim běhal mráz.

Tu pavouk skrytý ve stínu svou oběť jemně sál, a slyše tichou zpověď mu umíráček hrál.

Hrál divě a zlehka přec, však nad ním visel umrlec.

„Tak byla vykonána vůle boží, před zraky lidu, nás pozemských svědků. Nechť nalezne vzdáleného odpuštění!

Odešly už nohy živé a nad vrchem vládl klid. V masce hanby nad zemí bděl, marně se snažil vodu pít, však houpaje bez smyslu na vrchu čněl.

Nejedna vrána i se svým druhem usedla na obnaženou tvář. Tak vlastní maso splácel dluhem, když zobák hojně hyzdil kůži, co oděvem byla a pod ní lhář. Krmila se celá hejna, jen jediná strádala. Ta však záměrně, jak se patří, odkládala hostinu. Těšila se, až zas spatří zoufalost, snad nevinu.

Odbila půlnoc a ona se dočkala. Umrlec nadzvedl zdrásaná víčka.

„Jaké to je, cítit zas nádech, když hrdlo pojí konopí?“ zakrákorala.

„I mlč, ty ptáku, mlč, mé uši více nestrpí… Mou tvář brázdí čůrky krve, však necítím tu bolest prve, nemám více co už skrýt! Mlč a nech mne, nech mne být...“

Co slovo, to zobák klovnul do rtů.

„Nač ta příkrost, králi lží, cožpak nevíš, kdo já jsem?“

„Vrány přece nemluví, tak kde jsem já? Mrtvý snad, či živ a zdráv procházím si krutým snem? Ale co dav, zástup lidu, jenž soudil mne nocí dnem? Mrtev jsem.“

„Inu správně, bez dechu, všem na očích – k posměchu. Tak lituješ svých činů? Neseš vůbec vinu?“

„Já nezabil jsem, to byl jiný, i na to jsem příliš líný. Seděl jsem ve svém pelechu, zachumlaný v peřině, a nahoru na střechu vyslal sluhu ke dřině.“

Vraní smích a v srdci chlad mu připomněl ten věční hlad.

„Inu ano, tehdy bouře byla, bleskem hocha zbila, a on mrtev padl dolů do ohrady plné volů, kteří vzteky dupali…“ upřela na něj zlověstné korálky. „…kostičky mu křupaly.“

„I ty to víš, tak proč já sám visím dolů, nedýchám?“

„Tehdy bouře byla, čeledína zbila, však blesk nepatřil jemu, ani nohy volů, ale muži zlému, co visí nyní dolů...“

Roztáhla křídla.

„Žil jsi a pil, pil a jedl, svou čeleď k bídě vedl, a když blesk co patřil tobě, stihl chlapce v mělkém hrobě, tehdy jsi byl uznán vinným.“ Cukla hlavou.

„A ač jsi byl mužem líným, na bedrech budeš nosit břímě, topit se ve vlastním víně, odpykávat, kým jsi byl, abys hanbu z těla smyl.“ Kde vrána tu náhle žena. V očích rudých rozhořčena, umrlce chytla za lem smyčky, beze slova, slovní hříčky, tak zahalil je dým...

Bohyně smrti i s mužem zlým vznesla se výš, mnohem výš než šibenice a daleko od světnice, kde usedával, spal. To kdyby více o život dbal, teď smrt oplakával někdo jiný, neboť bez činu není života a bez živých není viny.

Co však život přehlédl to smrt si vzala dluhem a muž zvrhlý, otylý teď orá tupým pluhem...

Na tisíce polí.