Autorka: Marie Koudelová

Vzduch. Připadám si jako vzduch, tak neviditelná a přitom tak lehce spatřitelná. Nikdo mě neposlouchá proto, že mě neslyší. Nevidí mě. Vůbec o mě neví. Jen až když mě začíná potřebovat. Potom teprve se začíná zajímat pak mě využije a opět mě zase uvrhne do mé necitné neviditelnosti. Má duše křičí dost! Kéž bych i jako vzduch mohla vát pod listy stromů. Cítit se svobodně tak volně. A svou zlost bych si vybila na uschlých větvích, které bych svým žalem a bolestí jednoduše zlomila, ale někdy by to bylo tak zlé, že bych nepolámala kvůli mé zlosti jen větve. Byla bych schopná svým smutkem rozlomit strom, který by se zlomil zevnitř proto, že by neunesl tu tíhu v mém životě. Když jdu a sluneční paprsky na mě svítí naplňují mě svým žárem svou teplotou a lehkostí. Jako kdyby ze mě sluneční paprsky vysávali tu chladnou a bez citnou bolest kterou mi každý způsobuje. A místo mého chladu mě pohladili svými teplímy paprsky. Představuji si, že ty paprsky jsou zemřelé duše mé rodiny která když mě opustila v tomhle světě,  si ke mě našla cestu v tom jejich a tím mi dává najevo, že se mnou pořád jsou. Sedím jen tak v lavici a najednou můj kamarád rozestře žaluzie. Hned jak je vytáhne tak mou pokožku zahřeje teplo a bezpečí. Protože vím, že tu jsou teď se mnou. 

Vždy když cítím, že má začít pršet když se nadechuju toho nádherného vlhkého vzduchu. Tak s každým nádechem si připadám svobodnější, čistější zevnitř. A pak přijdou první kapky spadnou z nebe stejně jako když padají z mých očí. Padají jako slzy všech ztracených duší kteří nenašli klid. Ztracených duší kteří zažili stejnou bolest a proto mě chápou. Snaží se mi pomoc, abych neskončila jako oni. Svými slzami které padají z hvězdného nebe. Padají na mě slzy soucitu. Jako kdyby mě každá kapka která na mě spadne naplňovala fenomenálním pocitem spokojenosti a zároveň ze mě smývala všechnu tu bolest. Všechny ty zlé vzpomínky které mě poškodily. Cítím se jako znovuzrozená, že všechno ten žal, smutek a nátlaky zmizely jako když se sprchujete a smýváte ze sebe všechnu tu špínu z celého dne. Ta bolest v mém srdci jako by najednou mizela. Kapky soucitu smyli tu bolest a zářící hvězdy svým žárem mé srdce zase naplnili. Nový vzduch který přišel po dešti jako by mi dával možnost se nadechnout. Nadechnout se znovu a už vyčištěná s novým štítem. Tímhle se mi duše snaží pomáhat přes přírodní živly, protože oni vědí, že to vím. Oní ví že je cítím a, že tady jsou. Jen, že pak se něco zkazí. Začínám se ocitávat někde v oceánu na lodi. Lidé na mě křičí. Skoč! Skoč a ponoř se do toho krásně azurového oceánu! Skákej! A tak na nátlak osob, které jsem ani zřetelně neviděla skáču. Náhle se nadechnu a s nádechem propadám do mírně studeného oceánu tak hluboko, že se dotknu dna. Co nejvíc se odrazím od dna a proplouvám vodou jako malá nevinná rybka. Snažím se vyplavat až na hladinu. Ale čím blíž se snažím přibližovat tím víc ztrácím dech který mám v plicích. A najednou už tam není žádný. Plíce se mi plní vodou. Naposled pohlédnu směrem ke hladině a vidím už jen třpytivé odlesky zářícího slunce. Náhle už vidím jen černou tmu. Jako kdybych se nacházela v  uzavřené místnosti bez oken. Lapám po dechu se strachem, že jsem umřela. Pak začínám více otevírat oči a zaostřovat. A najednou vidím světlo. Vidím záři ranního slunce která na mě dopadá z oken mého pokoje. A uvědomím si, že to všechno byl jen sen. V tu chvíli mé štěstí a naděje zmizí. A já se cítím jako každý den. Nejsem šťastná, ale jsem v pohodě.