Autor: Vojta Řehák

Ahoj,

jmenuju se Karolína, je mi už 13 let. Myslím si o sobě, že nejsem nijak výjimečná, extra krásná nebo talentovaná. Ostatně to mi moji spolužáci dávají značně najevo. Jó, když máte dobré kamarády, nepotřebujete nepřátele. Jedním tedy výjimečná jsem.

Mám tak nenechavé ruce, až se mi chce brečet. Nedokážu to ani náhodou ovlivnit, prý je v tom karma nebo tak něco. Říkala mi to cikánka, která mi věštila z ruky. Bylo mi tak trapně, až jsem jí z toho ukradla křišťálovou kouli a rozházela pořadí tarrotových karet. Zcela nekontrolovatelně.

Jednou v noci, když jsem se vracela z kroužku šachistů - v tom jsem fakt dobrá, kolikrát soupeři z pole zmizí i král - jako v americkém filmu, přepadl mě - říkejme mu pán s kabátem.

Očividně měl nějaké choutky, sápal se po mně, jak já tenkrát po té cikánské kouli.

Byla jsem tak vyděšená, ale ruce zachovaly klid a bránily se samy. Nafackovala jsem mu, ani nevím jak, usápla mu cop na hlavě a procesu trhání nebyl vystaven jen jeho cop. 

Dopadlo to tak, že ležel v křeči na zemi a já v jeho kabátu od Zary stála nad ním.

"Ruce pryč, prasáku, mám nevyzpytatelné paže," pravila jsem.

A s grácií odešla domů.