Autorka: Marie Dvořáková

Stmívá se, začíná ta nádhera na kterou jsem čekala. Sluníčko zachází a na nebe se vylila paleta modro-žluto-červených temper. Po nebi jako by tančily obrazy, každý den úplně jiné. Kráčím dál po silnici, teplo již zapadlého slunce se mě pořád dotýká a tma je mi v patách.

Na levé straně se rozléhá les plný tmavých stromů a blikajících světýlek. ,,Světlušky'', pomyslím si. Večer jsou tak krásné, půvabné, jiskřivé. Procházím kolem nich. Jen na chvilku jsem se rozhodla jít lesem. Les mě většinou děsí, ale dnes je to jiné. Nejsem vyděšená, jako vždy! Světlušky mě provází lesem. Některé mě vedou hlouběji do lesa, ale já s nimi jít nehodlám. Raději se spoléhám na sebe, někdy je těžké rozeznat dobré či špatné rady.

Jsou tu i světlušky které mě nikam nevedou, jsou se mnou při těžkých chvílích. Je tu i světluška která kolem mě poletovala, usmívala se a lichotila mi. Alespoň na chvilku jsem podlehla jejímu kouzlu. Na cvrkot cvrčka ladnými krůčky našlapovali jsme po mechu, zalitý byl večerními slzami. 

Viděla jsem studánku v jeho průzračně modrých očích. Nevím však, jaký je, když vysvitne slunce. Jaký je tanec za ranních slz. Šlapání na nohy, úsměv měmí se v úšklebek, modrá studánka zakalená?? Večerní kouzlo, kde je?? Vypařilo se?? 

Cestou zpět na silnici míjím starý dub pod kterým jsem tenkrát seděla. Poletuje kolem něj plno světlušek. Obloukem ho obcházím. Jako rosa ukápla slza, ale další už nenásledovala.