Autor: Oldřich Bílek

Před dávnými věky žil jeden král a královna. Vládli dobře, lid je zbožňoval, prosperovali zejména díky velkým chmelovým polím a pivovarnickému průmyslu a těšili se dobrému zdraví. Zkrátka a dobře, pohádka. Trápila je jen jediná věc.

„Kéž bychom tak měli dítě!“ zoufali si každý den v roce.

Když už to vypadalo, že kralování přejde na jinou šlechtickou větev, stala se věc nevídaná. Jednou při koupeli v pivní lázni se královně zjevil rarášek. Po prvotním úleku se ukázalo, že je to duše dobrá. O to lépe zněly královniným uším zprávy, které jí přinesl.

„Do roka a do dne narodí si ti dcera, jediné co musíš udělat je každý den se koupat v pivní lázni.“ S těmi slovy zmizel jak pára nad hrncem a přesně rok na to, se narodila královská dcera.

Byla to veliká sláva. Král sezval veškerý dvůr a podhradí na jednu velkou hostinu. Sedláci popíjeli bok po boku se šlechtou a kronikáři nestačili zapisovat všechna ta prolomená tabu, co se tehdy udála. Pak se to ale stalo. Přišli chmelové sudičky. Dle tradice král nabídl postupně každé z nich zlatý ležák a na oplátku se sudičky odvděčovali přísliby krásy, důvtipu a dalšími ctnostmi pro princeznu. Na poslední dvě sudičky, ale zlatý ležák nevyšel. A tehdy začaly problémy. Dvanáctá sudička (již lehce opojena likérem) se rozkřikla na celou místnost a zhrzení v jejím hlase tříštilo sklenky přítomných hostů. Sál se ocitl v tichu.

„Tak vy si myslíte, že můžete brát sudičky na lehkou váhu? Měli byste nám projevovat úctu! Už toho mám dost, když jsem vynášela sudby dříve, tři dny a noci mi byli nošeny dary do MÉHO sídla. A teď nejsou králové schopní si pohlídat zásoby pro ty nejváženější hosty?“ Zhrzená sudička, přešla rychlým krokem místnost a octla se nad kolébkou princezny. „Chcete sudbu? Máte jí mít.“ mumlala si pro sebe baba.

„Ve svých patnácti letech ochutná vaše dcera poprvé alkohol. A bude to notor jakého svět neviděl! Vaše dcera se uchlastá k smrti!“ S dozněním posledního slova místnost potemněla a sudička zmizela do vzduchu.

Zničený král rozpustil oslavu a s královnou se začali uchylovat do nesmírného zármutku nad osudem své dcery. 

„Zničil jsem jí svojí neopatrností život.“ zoufal si panovník.

Náhle mu na rameno dopadla teplá ruka třinácté sudičky.

„Nesmutněte králi.“ řekla a pak se na chvíli odmlčela, zatímco hleděla na děťátko v kolíbce.

„Vaše dcera bude sice notorik, ale bude mít silná játra. Neuchlastá se.“

Jak čas plynul, tak se plnila jedna sudba za druhou. Princezna byla krásná, chytrá a odvážná. Chlouba pro celý dvůr. Ráda se procházela mezi lány chmelu, a když nebylo zrovna počasí, tak pobíhala chodbami královského pivovaru. Proto jí nikdo neřekl jinak nežli princezna Pivoňka.

Pivovar, ale prošel zásadní změnou managementu, neboť král ze strachu z oné dvanácté sudby nechal veškeré alkoholické výrobky vyvážet do okolních království a ve svém vlastním ponechával jen ty zcela nealkoholické, načež vyhlásil prohibici. Doufal v to, že by tak mohl sudbě zabránit. Bezúspěšně.

Když totiž princezna dovršila patnáctého roku života, uskutečnila se oslava. Lidé si užívali hudby a dobrého jídla, zatímco princezně předávali dary a přání dobrého života. Pak ale, zrovna když všichni se zaujetím začali sledovat vystoupení polykače ohně, princezně přišla přát zvláštní stařenka. „Všechno nejlepší, princezno Pivoňko.“ huhlala, zatímco princezně vtiskla do ruky záhadnou lahev. Princezna poděkovala a s úsměvem lahev přijala. Když stařenka odešla, princezna vytáhla špunt, aby přivoněla k obsahu lahve. Voněla sladce. A tak princezna ochutnala první kapku alkoholu ve svém životě.

Bylo to něco úplně jiného než do té doby pila z jejich výroby. Tento nápoj měl zvláštní hřejivou dohru. A princezna nemohla odolat. Chtěla více toho hřejivého pocitu a tak pila tak dlouho, dokud nádoba nebyla úplně prázdná. Otřela si rukávem koutky úst. A hlasitě si uříhla. „Ta píše!“ zavýskla na celý sál. Král s obavami přistoupil k dceři a odebral ji z ruky prázdnou lahev. Přičichl. „To je karamelizovaný ležák! Kdo neuposlechl královský rozkaz?! Kdo otrávil mojí dceru?“ rozkřikl se, ale odpovědí mu bylo hrobové ticho, jen královna začínala usedavě plakat, zatímco jejich dcera se dožadovala více toho „pošušňáníčka“ jak tomu moku začala sama říkat. Král rozhodl, že princeznu umístí do věže a že podstoupí léčbu. Jenže to nebylo nic platné. Všechno destilovala. Jak ovoce, tak zeleninu, jak chléb, tak rohlík, prostě vše. A když ji začali nosit jen suchou rýži, utekla. Neboť neměla ještě ponětí o saké.

A tak se začala tradovat pohádka o toulavé princezně Pivoňce, jež cestovala po všech zemích a hledala vysvobození ze svého prokletí. Celých deset let trvala její cesta, dokud nedošla ke svému cíli. Do Patočnickeho království. Do vesnice jménem Nýt.

Princezna měla za ta léta již nacvičený rituál, jak zaručeně uspokojit svojí žízeň, nejdříve se vydala do místní hospody. Jako vždy když vešla, přestalo hrát piano a chlapi na ní zůstali zírat. Sudba krásy byla stále v plné síle. Zamířila tedy tím ustupujícím davem otevřených čelistí až k baru. Kde si stoupla na barovou stoličku a vykřikla jako již po tisícáté: „Kdo mě přepije, může mě políbit.“

A tak začala opět ta odporná slavnost. Jeden muž za druhým zkoušel své štěstí, proti té křehké dívce, ale brzy se ukázalo, že to bude zhola nemožný úkol. Podlahu začali zdobit nejrůznější koláže obsahů žaludků a většinou hned vedle nich se válela otrávená těla nebohých jinochů. Poslední přeživší byl místní štamgast, který tu vysedával už jako batole. Vydržel o půl hodiny déle než ostatní. Pak ale hodil svojí poslední šavli na podlahu a dopadl přesně vteřinu po ní. Princezna se zklamaně rozhlédla po místnosti. 

„Vypadá to, že tady mé vykoupení také nečeká.“ Chtěla se vydat směrem ke dveřím, když tu náhle do místnosti vešel někdo další. Muž tak jejího věku. Opálený, tak jak bývali rolníci na polích jejího otce. Tenhle měl ale ještě navíc v oku podivnou jiskru. „Co se tady stalo?“ zeptal se jí na místo pozdravu, což se dalo pochopit, vzhledem k tomu, že dívka stála uprostřed kopy na mol opilých mužů. „Nabídla jsem jim polibek za to, když mě dokáží přepít.“

Muž se usmál. „Už chápu. Kdo by se kvůli takové kráse neuchlastal k smrti. Také zkusím své štěstí.“ S těmi slovy sundal ze svých zad padesáti litrový sud piva vlastní výroby. Byl totiž synem místního pivovarníka.

A tak pili, padal do nich jeden půllitr za druhým a během toho mluvili, ona mu vyprávěla o svém původním životu na zámku a on jí o svém životě na venkově. Nakonec oba neskončili opilí alkoholem. Nu tedy samozřejmě tím také, sud je přeci jen sud. Ale hlavně se opili vzájemnou láskou. A tehdy byla kletba prolomena. Společně se pak vrátili na zámek, kde se princezna opět setkala se svými rodiči. Ti jí okamžitě odpustili a začali strojit svatbu. A na oslavu nástupu nového krále a královny vytvořili novou značku ležáku. Říkali mu Patok.