Autorka: Gabriela Kalinová

Každý večer se chodím procházet po kolonádě a přemýšlím o svých problémech. Je to velice uklidňující a uvolňující. Občas se někde zjeví nějaké individuum, ale na to jsem si již zvykl.

Jednou takhle v podvečer jsem se opět vypravil na svou každodenní procházku po kolonádě. Byla však něčím jiná. Po celou cestu nikde nikdo, ale až když jsem se vracel zpět, spatřil jsem siluetu ženy. Nebo snad muže? Nevím, ale přesto jsem šel blíže. Jakoby mě k té osobě něco přitahovalo.

Šel jsem pořád blíž a blíž. Po pár metrech mi to bylo jasné. „Je to žena!“ Stále jsem však neviděl do její tváře. Až poté, co se otočila, mi došlo, že je to ona. Ta spanilá tvář nemohla patřit nikomu jinému než mé nejtajnější lásce.

Když jsem přišel až k ní a chtěl jsem ji oslovit, začala se mi vypařovat před očima. Bylo to, jako kdyby byla duch, ale přesto byla živá. Stále jsem ji však viděl méně a méně zřetelně, až se úplně rozplynula.

V ten okamžik jsem se probudil ve své posteli a zjistil, že se mi o mé lásce opět jen zdálo. 

A tak ve svých snech stále chodím a hledám svou lásku stále dál.