Autorka: Natálie Haschková

Amélie Calinatová se vždycky obávala prvního dne v nové škole. Byly tu velké problémy, jako třeba seznamování se s novými přáteli, učiteli, ale i s prostředím. Ze všeho nejvíc se obávala těch pohledů. Vždycky měla pocit, že se na ni dívá snad úplně každý. Přitom všechno, co si přála, byla anonymita. Ale zdálo se, že té se nikdy nedočká. Amélie nikdy nechápala, čím je tak výjimečná. Se svými 166 centimetry nebyla nijak zvlášť vysoká a její hnědé vlasy a oči (normální váha) jí dávaly pocit průměrnosti. Rozhodně nebyla tak krásná jako jiné dívky. Díky šestnáctým narozeninám byla lehce mladší než ostatní, ale ne o moc. Bylo v tom něco jiného. Něco, co způsobovalo, že se na ni lidé pokaždé museli podívat ještě jednou. Hluboko uvnitř cítila, že je jiná než ostatní. Ale nebyla si jistá, čím to je. Amélie stála před svou novou školou, byla to jedna z těch obrovských veřejných škol v Californii, v mrazivém dubnovém ránu a říkala si: „Proč já?“ Zavřela oči a přála si, aby to všechno prostě zmizelo (ty pocity úzkosti). Rozhlédla se po těch nových tvářích a cítila se osamoceně. Cítila se sama, protože tihle lidi byli z velkoměsta. Protože ona pocházela z vesnice. Amlie byla vyděšená, protože byla zvyklá na ticho a ne na takový hluk. Taky si psala deník, aby si nepřipadala sama, byl něco jako mapa celého jejího dětství. Ale jak si do deníku něco psala, tak jí vypadl z ruky ; chtěla se pro něj zohnout, ale zazvonil druhý zvonek a spousta lidí se vyřítila ze tříd. Chodby školy byly snad nejpřeplněnějším místem, a když se chtěla podívat, kam jí deník spadl, tak ho už nemohla najít. Takže na Amélii padla ještě větší depka než předtím, protože deník byl pro ni vším. Skoro se jí chtělo brečet, ale neudělala to, protože ostatní teenageři by se Amélii smáli. Na chodbě se pohybovaly snad tisíce studentů. Byla to nekončící záplava dalších a dalších tváří a hluk byl ještě horší, protože se to na chodbě ozývalo. Zvonek znovu zazvonil a všechno kolem se zrychlilo. Znovu se podívala na kartičku, kde měla číslo své třídy, a konečně ji na druhém konci chodby uviděla. Pokoušela se dostat přes to moře těl, ale nedařilo se jí pohnout o víc než jenom o pár kroků. Nakonec po několika marných pokusech jí došlo, že prostě bude muset být trošku agresivní. Začala se pomocí loktu prodírat davem. Když vstoupila do třídy, čekal ji šok. Ve třídě, která byla pro třicet studentů, jich bylo padesát. Tak přeplněnou třídu nikdy neviděla. Vstoupila do třídy a zase tam byl stejný chaos jako na chodbě. Amélie došla k učiteli, který si hověl s nohama na stole a četl si noviny, položila před něj kartičku s číslem. Potom tiše stála a čekala, až se na ni podívá, ale on to neudělal. Nakonec si odkašlala, aby upoutala pozornost. „Promiňte, jsem Amélie Calinatová, jsem tu nová. Myslím, že vám mám tuhle kartu ukázat.“ „Jenom tady supluju.“ Tak se Amélie otočila a šla do davu studentů, prodírala se mezi nimi, až skončila vzadu v rohu (zase sama). Hodina plynula pomalu a pořád tam byl strašný chaos a učitel dělal, jakože nic. Amélie už to nemohla vydržet, tak se rozhodla, že uteče ze školy. Prodírala se zpátky ke dveřím, to ji stálo hodně úsilí, ale přece jen proklouzla ven ze třídy. No byl tu jeden veliký problém, Amélie se tu nevyzná a ty chodby byly stejné. Nevěděla, kudy se má vydat, jestli doleva či doprava. Po nějaké chvíli se úplně ztratila a najednou… prásk a za rohem se ozval děsivý zvuk, ale k ničemu to nemohla přirovnat. Chtěla utíkat pryč, ale neudělala to, protože nechtěla být srab jako ostatní dívky. Takže Amélie sebrala zbytek svojí odvahy, co jí proudila v žilách, a potichu se k tomu místu přibližovala. Už nakláněla hlavu, ale… nic nespatřila. Ale najednou měla ten pocit, jako by za ní někdo stál. Otočila se a stál tam pohledný kluk z druháku, ale bylo na něm něco přece jen zvláštního. Byl bledý jako stěna a měl zvláštní barvu očí. Byly takové červenožluté. „Já jsem Amélie. A Ty?“, řekla, podala mu ruku a dívala se mu do tváře. „John“, odpověděl. Chvíli si spolu povídali, ale čas plynul jako voda, táhlo už na 13:00 a byl čas na oběd. Chtěla se zeptat Johna, jestli nepůjde s ní, ale on už tam nebyl. Potom, jak došla z oběda, si skočila do šatny pro housle a šla na hodinu. Po cestě se však ozvalo: „Amélie?“ Leknutím vyskočila. „Nevadí ti, když půjdu s Tebou?“ „Ano… teda ne!“, řekla zaskočeně. „Idiote“, pomyslela si. John si sedl naproti ní a opatrně vedle sebe položil pouzdro a spořádaně se pustil do jídla. Bylo na něm něco zvláštního. Něco, co nedokázala tak úplně pojmenovat. Působil, jako by byl z jiného století. A ani trošičku se na tohle místo nehodil. „To jsou housle?“, zeptala se. „Ne, to je viola. Sice to vypadá jako housle, ale nejsou.“ „No a cvičíš často?“ John odpověděl: „Pár hodin denně.“ „Pár hodin? Musíš být skvělý.“ „Ani ne, někteří jsou lepší“. Pak se ozvalo zvonění. John se zvedl a řekl: „Jdu pozdě.“ Zvedl se, sebral svoje pouzdro a odešel. A Amélie doufala, že se s ním někdy uvidí. Tak se zvedla ze židle a šla na hodinu. Po cvičení na housle se konečně dočkala toho, že půjde domů. Cestou však pořád myslela na Johna a na to, jak se před ním ztrapnila. Ale jak vyšla ze školy, nemohla se zorientovat. Ale místo toho, aby se vydala na 134. ulici, se dala na 135. Chvíli šla a jak se kolem sebe rozhlížela, tak ji přepadala panika: opuštěná auta, zdi pomalované grafity, ostnaté dráty na plotě, převrácené popelnice, odpadky se válely všude možně. A najednou si Amélie uvědomovala, že není v bezpečí. Cítila, jako by ji někdo sledoval. A za ní nikdo nestál. Tak se otočila a pokračovala v cestě. Ale zase za nějakou chvíli kolem ní někdo proběhl, ale neviděla, kdo to byl - nebo spíše co to bylo. Ale pak najednou se před ní objevil… podivný muž, který byl bledý, červenožluté oči. Přišlo jí to divné, protože takové příznaky měl John. A pak to Amélii došlo. Byl to… upír. Tím pádem se vše vysvětluje. Protože John měl na svačinu samou zeleninu a byl bledý a ty oči. Zase se podívala na toho muže a hned utíkala, co jí nohy stačily, hned pochopila, že jí jde o život. Ale on se hned objevil před Amélií, popadl ji a hodil s ní do strany, jako by to byl papír, který letí vzduchem. Amélie dopadla tvrdě na zem a už se nedokázala zvednout a už čekala, že to udělá znovu, ale pak se pomalu začala zvedat a viděla Johna a toho muže, jak bojují proti sobě. Muž odhodil Johna a blížil se k Amélii a chtěl se napít její krve až do poslední kapky. Zakousl se do ní dvěma tesáky. John se mezitím vzpamatoval a rychlým během utíkal za Amélií, vzal toho muže a probodl ho kůlem a zapálil. Klekl si k ní a musel ji proměnit, protože mu nic nezbylo. A pak se Amélie probrala a cítila se mnohem lépe. Už necítila tu úzkost, konečně se necítila sama. No a s Johnem žijí až dodnes. Teda doufám.