Autorka: Denisa Korotvičková
TICHÝ ODCHOD
Odešla jsi příliš brzy.
Navždy.
Na zem kapou moje slzy.
Tiše.
Moje srdce obléká si,
kabát z mosazi.
Kabát tvrdý jako kámen.
Usínáš.
Buď tam v nebi hodná. Amen.
Spíš.
Klečím nad tvým krásným tělem,
mluvím se svým stvořitelem.
Tvou hlavu beru do dlaní.
Něžně.
Všichni se ti klaní.
Pozdě.
Co však bylo hlavní,
jsem věrná, půjdu za ní.
Utíkám slepě pryč.
Tmou.
Štěká stájový pinč.
Náš.
Utíkám bezhlavě do noci,
nikdo mi nemůže pomoci.
Běžím pořád dál a dál.
Vzlykám.
Už sotva dech popadám.
Proč?
Proč muselo to potkat tebe,
křičím tu na zářivé nebe.
Už dávno neštěká pes.
Ticho.
Není slyšet šumět les.
Klid.
Truchlí tady společně,
každičký strom bezděčně.
PROSÍM O ODPUŠTĚNÍ
Stojím tady nad tebou,
slzy tečou po tvářích,
neslyším nic za sebou,
a ničeho si nevážím.
Za mnou někdo křičí,
ale já nic nevnímám,
tohle mě fakt zničí,
spolu s tebou umírám.
Spolu s tebou odejde,
kousek mojí duše,
už vím co teď nadejde,
co se teď stát může.
A já padám na kolena,
prosím ještě nechoď,
moje krásko bezejmenná,
uzavřeme obchod.
Já tě nikdy neopustím,
to už jsem ti slíbila,
co si ovšem nepřipustím,
že bys náhle nebyla.
Slzy tečou dále,
nevím co mám dělat,
stojíš v prázdném sále,
už nemůžeš čekat.
Tak mě tady necháš,
má nejhorší vize,
nevím, kam tak spěcháš,
chceš už navždy zmizet?
Jediné co zbylo,
mé nejasné vzpomínky,
vzpomínám jak bylo,
a za jaké podmínky.
Jenom jednou týdně,
jsem tady s ní byla,
vypadala bídně,
ale byla milá.
Promiň mi to prosím,
měla jsem tu být víc,
smířit se s tím musím,
už nezbylo mi nic.
PŘÍLIŠ POZDĚ
Nepřišla jsem, když jsi byla
na tomhle světě naposled,
ve snech jsem se raději skryla,
neslyšela jsem tě křičet,
neslyšela jsem je brečet,
nebyla jsem na doslech.
Vím, že ti to nepomůže,
ale je mi to moc líto,
na hrob ti dám čtyři růže,
těžko hledám slova,
a tak říkám znova -
moc tě prosím, odpusť mi to.
Byla jsi ta nejlepší,
jakou jsem kdy znala,
já se přeci polepším,
však teď ti dávám sbohem,
a chci říct tímto slohem -
byla jsi jedna z mála.