Autorka: Pavlína Beránková

STÍNOHRA

Černé oči svádí, chtějí hřešit,

je to tady, už nemájí co řešit.

Kráska a zvíře, lovec a zdánlivá oběť,

není tu prostor na její zpověď.

Není Agnes a ani snad princezna,

černé vlasy, rudé rty. Její krása je bezmezná.

Nečeká na ni Krysař a už vůbec né princ,

nepomůže ji ani křik z plných plic.

Odmítá pomoc, tak zůstala sama,

svět je krutý a ona to poznala.

Zůstala v lese, není z něj úniku,

v patách lovce, který vyvolává paniku.

Žene se plánými růžemi, jedna ji uvízla ve vlasech,

čím dál krásnější, i v těchto krutých časech.

Děsí se stínu, je čím dál blíž,

strachem tiskne v rukách malý kříž.

S roztrhaným červeným pláštěm pohrává sí vítr,

volá o pomoc, kterou ji každý poskytnout odmítl.

Slyší dusot párů noh, už ho má v pátách,

před sebou les, který ji do pasti láká.

Ticho, kterému přerdchází strach,

oba se ztrací v těhle hrách.

Hrála sis s ním, teď on si hraje s tebou,

s pocity, které se na povrch derou.

Probudila jsi v člověku bestii,

tohle už není ani otázka cti.

Jsi krásná dáma, jsi závist,

tak utíkej, hned odtud zmiz!

Jsi pýcha, co v žilách se rozlévá,

jsi strach, který tepe nám v cevách.

Dostanou se k srdci a pak...

Ze samé nevinnosti,

probudíš bestii.

RŮŽE

Hrad či dům? Chudák či bohatý?

Nevím, někdo mi šlape na paty.

Uprostřed města, kříž mad hlavou,

minulost tady zůstala jen s malou vahou.

Vzpomínky vzala voda, krev smyl čas,

stálo nás to hodně, někomu zlomilo vaz.

Třináctý den v měsíci, pátek

a lidé panikaří, všude je zmatek.

Uklidni se, chraň svoji čest,

jako já... Kdysi... Zvedal jsem pěst.

Teď stojím sám, jako tak i oni,

nevidím, oči mi zakryly stíny.

Zradily mě smysly a co dál?

Už jen vzpomínám, jak na pláních vítr vál.

Stýská se mi, kde je má rodina?

Jejich veselé tváře, ale doba se změnila.

A já, věrný poustevník s růží v ruce,

inter arma silent musae.

A tou zbraní jest naše pýcha,

která srazí nás dolů, do toho ticha.

5. ELEMENT

Na trůně seděl hrdý král, 

ten však království zaprodal.

Jeho sluhové se stali pány

a on padá do bezedné jámy.

První sluha, zaprodal mu duši,

i když to čekal ba i tušil.

Pána větru si podmanit zkusil.

Z mírného vánku stal se hurikán,

který ničil vše, co roky král budoval.

Druhého sluhu, pána ohně prosil,

aby ho jeho utrpení s větrem zbavil.

Z malého ohýnku se stal plamen

a teď šíři jak drak, ale s větrem je ámen.

Král ze zoufalství vlasy si trhá,

„Co dál? Co si počít sám mám?“

Třetí sluha, objevil se krátce poté,

co plameny objímaly hradby svaté.

Paní vod, ty jedniná můžeš pomoc,

snad toho po tobě nechci tak moc.

Paní vody objevila se v čase krátkém,

zničila oheň, splynula s tím drakem.

Hladina se zvedá, zaplavuje pole,

lidi trpí hladem, opouští domovy svoje.

Poslední sluha, moudrá matka země,

jako deka přikryla hladinu jemně.

Nastala hojnost, lidé se radovali,

avšak za delší dobu bědovali.

Matka země se k nim otočila zády,

že prý neumí si vážit jejímy dary.

Vstala a něžně se podívala na krále

usměje se a povídá jemu polohlasně.

Zvířata hynou, lesy jsou káceny,

vaše choutky jsou značně zvráceny.

Pro peníze hýbou světem, 

zapomnělo se na matku zem.

Nebudu já, nebude nic,

tak se snažte vyjít vstříc.

Zhynu já, zhynete i vy,

tak zvažte své činny.