Autorka: Kateřina Šebková
BEZOHLEDNOST
I jednou reportér optal se lidu,
zdali též znají africkou bídu.
Pověděl o hladu, neřesti sucha,
však mysl okolí zdá se být hluchá...
„Nač se tím zabývat, my máme dost!
U nás je hlad jen strhaný host,
Ať si tam pracují, vysází pole!
Každý se má držet své vlastní role...“
„Ale co životy sebrané hladem? “
„Ni mě se neptejte, nechte to ladem,
bez všeho vzdělání, ještě se diví,
že málo, skoro nic sotva je živí.“
A tehdy prozřel po hlasu lidu,
po noci dlouhé, bez špetky klidu...
Tak hleděl mlčky ve strop bílý
přemítaje, jak moc jsme shnilí...
Den poté usedl znaveně k rádiu,
velice nakloněn chmurnému stádiu.
Slyše hlas a písek, jež z hladu cedí,
s myšlenkou na ty co k prasknutí jedí.
SLOVA HISTORIE
Svět tvarují stovky hlasů,
nehledě na druh, či rasu.
Stačí jeden, ba i půl,
by svět kolem obeplul.
Prohloubily mělkou vrásu,
živé mrtvé děti času.
Páni slova, páni bytí,
v proudu hlasů navždy skryti.
PRVNÍ MÁJ JE LÁSKY ČAS...?
V poledne na stromě, v kapse prak,
šibalsky shlížel čilý zrak.
Ve tváři chlapce úsměv zrál,
listí tu na nervy co den hrál.
Nejedním poutníkem zmítala zlost,
klučiny s prakem už měli dost...
Tak pohár přetekl, běda kdo smál,
stáhli ho ze stromu, když šťastně spal.
V podvečer na větvi, mrtvolně živ,
mrká zas očkama tak jako dřív.
Houpaje po větru otvírá víčka,
namísto praku konopná smyčka...
Kývá se krátce, vrací zas zpět,
vzali mu vše na čem měl lpět.
Uzmuli život a vkradli mráz,
však hošík nevnímá zlomený vaz.
Tu jednou ponocný, stál chorý pán,
z vesnice peláší, neb je psem hnán.
Pospíchá, klopýtá, ohlíží vzad,
vtom škůdný kořen mu zajistí pád.
Tvář hrubě poškrábe špičatý mech,
„Nehledím pod nohy, neboť mám spěch!
Já hlupák nešika a ten pes rváč...“
Tehdy se ozve z koruny pláč.
„Achich, já nešťastný, nebohé dítko,
kdybych jen nebyl uličné kvítko!
Usnul jsem na stromě, teď jsme tu spolu,
pomoz mi, ponocný, pomoz mi dolů...“
„Jak jsi tam vylezl, podobně slez,
neblízko za mnou se žene zlý pes!
Koruna úkrytem a listí mrak,
i pravdu díš, to zmate psí zrak!“
A než se nadál, už šplhá výš,
„I ty pravdu, ponocný, i ty pravdu díš.
Větvoví skryje tě, dub stál jak hrad!
Jen pes hrozba není, to já jsem tvůj kat.“
Smyčka se mihne v hrobový dar
vlasec kol hrdla mu životní zmar.
Vzduchu je málo, tak ho krev mísí,
teď už tu za hrdlo z větve dva visí.
Den za dnem uběhl, déšť špínu smyl,
korunou prokvetl zlatavý pyl.
Zlehka tu dosedá na bílá těla,
srdce sic netluče, však mysl bdělá!
Táhne se krajinou, zástup jak hrom,
nožky se pletouce svalí pod strom.
„I trochu oddechu pro první máj,
pohleďte dětičky na skvostný kraj!“
Radostně skotačí a na rtech zpěv,
jenže v tom ozve se z větvoví řev.
Třepotá nožkama, ručkama sápe,
první tu z obětí naslepo tápe.
„Ejhle jich, umrlců, ve spár jim padl,
vstávejte lidičky, tento květ zvadl!
Vstávejte, prchejte v bezpečí vísky...“
I jeho křik umlčí ledové stisky...
Ve dlaních provázky na práci hledí,
dva tiší umrlci, zčernale bledí.
Jeden je chlapec, mladičké ptáče,
druhý zas ponocný, se smíchem pláče.
Však ti dva samotní vyzdvihli májku,
koruně vázali nejednu krajku.
Krajku i s botkami, pentličku rudou,
hrdý to osud pro vísku chudou...
Tak roste se do dáli majestát dub,
těly je oběšen za každý vrub.
Za každý vroubek, v dubový háj,
nevisí jediný na první máj.