Autorka: Adéla Skrčená

ZLOBA

Už pouhá špetka lásky v tobě pobývá.

A velice málo lidem to prospívá.

Neboť žal je teď to, co je naplní,

za hory, za řeky přání se vyplní.

Však místo radosti, má i své starosti

„Kdo všechno může přijít sem

a pokusit se zavrhnout zem? “

Kdož nalezne dostatek spravedlnosti

má velké srdce za dosti.

Neboť jen on sám prošel s hříchem všech,

abychom byli spaseni.

Dnes ďábel mu říkáme a

jednoduše se mu vysmíváme.

Proč?

Svou duši obětoval a peklem se stal.

Bůh je zde aby nás tvořil dobrými a

my jsme. Do dne, kdy poprvé se

nadechneme, světa se lekneme.

Neboť vzduch, jenž nasajeme je prosáklý zkažeností

k naší zatím malé zlosti

BABIČKA

Ruku křehkou přijímám

BUCH, BUCH

Prsty propletené s ní mám

BUCH, BUCH

Pramen vlasů pryč dám

BUCH, BUCH

Svou lásku ji vyznám

BUCH, BUCH

Na tváři s úsměvem si pohrává

BUCH, BUCH

Říká: ‚neboj, tohle se stává‘

BUCH, BUCH

Očima se na mě podívá

BUCH, BUCH

A já vím, že umírá

BUCH, BUCH

Se zavřenýma očima usíná

BUCH, BUCH

Nic jiného nevnímá

BUCH, BUCH

Čeká na záři

Žádné BUCH, BUCH, už zkrátka není.

KOLOBĚH

Oni pláčou a tím, vím, že i já mohu slzu uronit,

aniž bych se musela někomu klanit

A tak za deštivého počasí 7. září v 10 hodin

vyhlížím oknem, jak mraky zčernali, a

nechávám téct slané říčky po mé tváři.

Kapky slz pohltila podlaha.

A já vím, že bolest, ustupuje, protože brečím.

Za sychravého počasí 12. listopadu v 7 hodin

procházím barvami podzimu, listy s větrem mi cuchají vlasy, a

nechávám téct slané říčky po mé tváři.

Kapky slz pohltí příroda.

A já vím, že strach, ustupuje, protože brečím.

Za chladného počasí 10. prosince v 5 hodin

sleduji západ zimního slunce, a

nechávám téct slané říčky po mé tváři.

Kapky slz pohltila země.

A já vím, že vztek ustupuje, protože brečím.

Je teplý letní večer 5. srpna. 11 hodin.

Ležím na zádech, vzhlížím ke hvězdám a směji se,

protože vím, že přišla láska.