Autorka: Eliška Bílková

BOUŘÍCÍ BACHOR

Nějak to šumělo. Ševelilo, šelestilo, šustilo.

Pustilo.

Oko slzu, voda vlnu. Soli, soli plnu.

Břich vypil vodu, sůl slezla z kůže,

další kapky bombardují břicho.

Už nemůže.

V bouři bouří bachor chlapa,

tlapa chlapa zvedá se.

Chlap po dechu snažně lapá,

sípá, hučí, nedá se!

Letí mrak nad jeho rukou,

slané zuby chramst mu prst,

horká krev se mísí s vodou,

dlaň teď smrštila se v hrst.

Lapil kapku spadlou z mraku

pára stoupá z něj, jak z vraku,

počkej! Počkej na mě, ptáku, řve ten muž co v moři zmok.

ZBLOUDILÍ BOSONOŽANÉ

Když brečí tví drazí

a kapky jak vrazi

ti plavají tělem

ty kráčíš.

Bosýma nohama. 

Lipovým stromořadím

ztichlými domy

necháš se objímat.

Na bosonožském náměstí. Jak příznačné.

Když odešel ten

kdo v tobě teď plave

Kam? Z Brna? Tak vyslov to! 

Srabe.  

je sundat boty, zdá se,

to pravé. Jediné, co smíš.

Nad sochou svatého

si přeješ jediné.

Duhovým deštníkem

rozsvěcím náměstí 

lipami se světlo

jen stěží proklestí.

Chtěla bych poslat ti paprsek světla

bys pod ním štěstím a úlevou kvetla.

Něco tě ruší.

Barevné slzy

do kapek deště

zas se spěšně schovají

tak jako tvé tělo

choulí se do tmy v tom světle potají.

Vždycky líp když prší.

Nad sochou svatého

ti přeji jediné.

Píšu ti báseň

dávno v tobě buší. Slyšíš?

nemáš uši. Ale srdce!

Bije ti v promočené ruce.

Ttřetí noc tu bez bot chodíš.  Hledáš.

V Bosonohách.  Jak příznačné.

Já za tebou.

V tobě.

Tobě

na sochu Jana

který byl svatý

pokládám deštník

mně pronajatý.

Vezmi ho

rosviť mě

domy, boty a lípy.

Tvory co tvoří 

tu v prostřed noci. Hledají.

Cosi. Bosi, nevědí o sobě

přesto se v sobě nosí.

Tu brečí ti drazí

co spánek ti berou.

Tobě, kdo shýbáš se

pro naše paraple.

Těch, co smutek vyhnal z postele. 

V prázdném pokoji se těžko spí.

Tu brečí ti drazí.

Nad sochou svatého

nám přejí jediné.

KDYŽ ZAČNE PRŠET POZDĚ

   ¯

   Někde                   Oknem                   zkUsíš                 Jednou                    Příliš

 dAleko                         Doléhá                 moŽná …             vEčer                   mnOho

                               Hrozivý                                                                          Zármutku

                               Omamný                                                                        uDusilo

                               Drásavý …                                                                  nadĚji

                        už  Leží                                                                             která umře, když se v slzy promění.

                               Á

                               Nic

                to jen zÍtřek

                    chce pochytat kapky

                     do dědovy čapky

                     by tou vodou ztěžkla

                   a nemohla uletět.