Autor: Martin Sedláček

ZOUFALSTVÍ

Hledíš v obzor ztracený,

s lesklýma očima

a hlasem zastřeným

pošeptáš ta slova.

Vždy jsi hleděl do dáli,

dnes však naposledy

sepnuls ruce k modlení,

ty, jenž jsi ztracený!

Již nehledíš v obzor jasný,

jen temnota před tebou.

Živote, prosím zhasni,

vyslyš prosbu zoufalou!

Obloha se nad tebou slitovala

a černým pláštěm tě zahalila.

Tak teskno, ve větru žal,

trpké slzy, déšť započal.

DÉŠŤ

Najednou duše má

okovy spoutána

a myšlenkou svázaná

sama sebe z ráje vyhnala.

Hloupá a nevděčná.

A z duše mé zapomnění

ptám se proč

horšího snad není

v koloběhu utrpení.

A z duše mé oběť

tisíckrát pobodaná

přesto vrací se zpět

jak musí být šílená.

Proč?

Proč se nepoddá okovům?

Proč chce tak urputně trpět?

Ne, nemá rozum.

Co tedy má, co hledá?

Její cíl a sen - vytoužený květ

jak sladký musí být

když stojí za něj

žít,

tolik trpět.

A z duše mé led,

mne pohltil chlad

potemněl svět

a v duši hlad.

A z duše mé střep

co řeže mě do krve,

jak zpomaluje se tep

pomalu ztrácím sám sebe.

A z duše mé kouř

jak svíčka vyhasíná

Hoř! Hoř!

Modlitba vyslyšena!

A z duše mé štít

co chrání mne,

nenechá zemřít,

duši ne!

V nejhorším čase

duše tvá mizivá

povstane.

Tvůj život

ona nese.

Skrze tichou bolest

uslyšíš smutné její verše

i zželí se ti pěvce nebohého

tak vtiskneš mu do dlaně

krásný sen, něco nemožného.

Skrze všechnu bolest

vrytou a vpálenou

Do zjizvené

kůže mé

Duše má

Stoupá za hvězdou.

A z duše mé květ

Objal celý svět

Na ztrhané tváři

Slzy radosti září.

Slza za slzou

stéká mi po tváři,

jako déšť,

jenž odpouští

a smývá bolest.

HOLUBICE

Holubice, holubice

mává křídly bílá smrt divoká

krví potřísněné ruce

propustí života otroka.

Holubice vzlétají

křídla šeptají

ticho stoupá ke slunci

dech se ti zatají.

Na konci jsme všichni svatí mučedníci.