Autorka: Kateřina Bublová
BÁSEŇ SEBEVRAHA
Stejnej pocit, jak když dýku v zádech máš,
krev, ten života pramen stýká dál,
a ty se modlíš, že snad ještě pár minut dáš,
kdybys jen o chvilku dýl stál.
A váháš, ďábel zabije tě sám,
a na pohřbu budeš v rakvi sám,
už nic nemáš, jen kvůli vůli díváš se dál,
a srdcová dáma bije nejpomaleji ze všech dam.
Tenhle pocit máš, když díváš se v dál,
cíl nevidíš, jen cítíš, co ti život vzal,
pak tu dýku odhodíš, chceš plout dál,
však vzteku a hněvu cítíš nával.
Stojíš na římse,
brečíš už jen sám kvůli sobě,
kvůli hlouposti své,
lituješ všeho, co stalo se tobě.
Už nevnímáš, že ublížil jsi i ty,
jít dál už nechceš,
chceš skončit, nevnímat ty pocity,
cíl tě čeká dole.
Ale váháš,
co zůstane tu po tobě,
odkaz nezanecháš,
jen hrob na hřbitově.
Nechce se ti žít, měls jiný plán,
chtě jsi jinam si to hasit, po dálnici ran,
teď stojíš na rozcestí, nevíš kam dál,
nikdo ti neporadí, máš v srdci plno ran.
A bolí….
NADĚJE VĚKŮ
Už naději jsi ztratil,
Je ti osmnáct,
Tvýho kámoše Bůh nevrátil,
Na pohřbu jen patnáct.
Už naděje je v háji,
Je ti dvacet,
Na trati zas jezdí vlaky,
Čtrnáct vás bude se vracet.
Už naději nevrátíš,
Je ti dvacet pět,
Osud svůj nebrátíš,
Třináct z vás vrátí se zpět.
Už s nadějí je konec,
Je ti osm a dvacet,
S tím hle byl vždy fajn pokec,
S dvanácti jdeš na ten kopec.
Už naději jsi ztratil,
Bylo ti jenom třicet,
Čas kdybys vrátil,
Na pohřbu bude jedenáct křičet.
Dost! Život máš jen jeden,
Máte slavit svatby ne pohřeb,
Z patnácti pak zbyde jen jeden,
Ostatní v rakvi budou ležet.
Je ti třicet,
Svatba na zahradě,
Dětí třeba deset,
Oslava v hospodě.
Je ti osm a dvacet,
Svatba na zámku,
Komnat na sto třicet,
Vedeš svou princeznu.
Je ti dvacet pět,
Nevěsta nádherná,
U nohou leží ti svět,
Růže červená.
Je ti dvacet,
Láska ze střední,
Rozluček i pět,
Svatba trochu výstřední.
Je ti osmnáct,
Možná trochu brzo,
Láska beze ztrát,
Neukápni slzo.
METALOVÁ LÁSKA
Toužíš ji mít, však ona tebe nevšimla si,
Snažíš se upozornit, jak moc ty vnímáš ji.
Každej večer přemejšlíš, čím ji překvapit,
Toužíš ji políbit, nebo u ní alespoň zazářit.
Sedíš naproti ní, ne a ne se odvážit,
Říct jí alespoň slovo, vidíš jen úsměv na její tváři.
Jen se pousměješ taky a rychle sklopíš oči,
A přitom tolik slov, chtěl bys jí říci.
Že ti není lhostejná, že asi miluješ ji,
Že kvůli ní, cokoliv udělal bys.
Stojíš tak na pódiu, a zpíváš o ní píseň,
A díváš se do publika, třeba uvidíš ji v něm.
Už to skoro vzdáváš, už zase chraplavej refrén,
Však hlas ti náhle došel, jen jako robot zpíváš jej.
Ona tam stojí, z jemné dívky je holka samej osten.
Stojí rovnou pod pódiem, a z plnejch plic křičí jen.
Málem jásáš radostí, štěstím ses rozzářil.
Ty její rudý vlasy, mezi kterejma její úsměv zazářil.
Máš chuť se vším skončit, skočit za ní, vše jí říct,
Už jdeš z šaten, dohnat ji chtíc.
Ona předběhla tě, stojí před klubem,
Nic neříká ti, jen se na tebe usměje před polibkem.
Když pohledem se tě ptá, ty jí neodpovíš,
Jen dalším polibkem, ticho rozkrojíš.
Tak ruku v ruce, metalisti jdou,
A s polibky jak kapela Kiss jsou.