Autor: Amos Cháb

UCTÍVÁNÍ JARA

Jak plameny svíček opalují stěny svého vězení

stále znovu a znovu se rodí ve svém vlastním lůně

jak darují i berou si život a teple září do hlubokých chladných síní 

třepotavý plamen v daleké propasti stravuje se; neviditelný kouř se vzdaluje

          do výši za mraky a tvoří mraky

dávný fénix je odsouzen k bytí i nebytí v popelu dřívějšího života, vzplane, 

          aby rázem vzplanul zas a daleko více plamenem věčného žití 

splývá v rytmech srdce a Země a v dávné bouři magmatu, odrazu žití Země

žhavé drobné živůtky prskají vůkol a sálají divokou energií nepoznaného jádra

výbuch síly světla zrodí nové světy

skoro hmatatelné světlo prosakuje rukou a v dlouhých pramenech vytéká do prostoru

a i kámen ve své hluboké a skryté podstatě tepe nepřetržitým rytmem života; stěny jeho nitra 

          jsou ozářeny oslepujícím sluncem, Bezvěkým 

fénix proletí okem, svým opravdovým zrakem a nese nám v pařátech poznání, 

          je ověnčen rašícími plody poznání

v dávných dobách snad ještě mocné plameny dosahovaly až k nebesům, 

          ale pak jsme spatřili rozpolcenost, kdy slunce zářilo oblohou 

          a zemský oheň byl navěky uvězněn v úzkých celách ze skla

ale sklo teď praská, fénix přilétá, magma vyvěrá ze svých doupat, miliony jiskřiček 

          křičí do světa věštbu nového života

kameny pukají a vychází tisíce nepoznaných sluncí, milé tváře

stále znovu a znovu se zrozují ve svém lůně a darují a přenáší život 

poskytují světlo neposkvrněné duši

jak opalují stěny svého vězení znovu a znovu se rodí sami ze sebe dokud se neuděje 

          věčné bytí v sobě samém a v plamenu jiných, kteří jsou ale i mnou

vězte, Ó, Zářné Bytosti, vězte o sobě a znovu se rodící jednotě veškerenstva, 

          která vzplane v hlubokých osamocených nocích beze hvězd, zazáří 

          jako Grálská číše srdce a již nikdy nepohasne

CHVILKOVÁ IMPRESE

od mraků se odrážejí ozvěny letadel

a zprudka dopadají na chodník

po kterém se ještě v zimě

rozsypal štěrk

a teď trochu škrábe

do bosých chodidel

a chodci se ztrácejí v minotaurově bludišti

cihlových domů

nad hlavou mlhovinový opar

jako po jarním dešti

nebo v kalném snu

a v očích jim hrají cvrčci

a srdce vyskakují z hracích skříněk

na úzkých nožkách jako primabaleríny

hraje hudba kamenů

a vůní rozkvetlých alejí

z každého okna civí nějaká myšlenka

a nikdo neví co najde za dalším rohem

OZVĚNY VĚTRU

ptáci v korunách stromů

zpívají nahoru dolů

a křišťál v jeskyních z kovu

říká, že rameny stvolů

hýbá

hýbá vítr

hýbá

hýbá v jitru

křišťál v korunách stromů

mluví nahoru dolů

a ptáci v jeskyních z kovu

zpívají, že rameny stvolů

hýbá

hýbá vítr

hýbá

hýbá v nitru