Autorka: Veronika Trojková

JSEM

Jsem Básník noci, úsvit v temném ránu,

černé slunce v lehkosti ospalého snění,

labyrint zrcadel, v němž nenalézám stranu,

co v popelu z ničeho, hojí jizvy nevědění.

Jsem jen dovětek sonáty v úzkostné kráse,

jen krajina, co život ukládá v tichý ret,

snad věčnost v obraze skryta, jak zdá se,

uctívajíc rýmy veršů, seskládány v náruč vět.

Jsem opar jara, upadajícího v žalozpěv břehů,

Básník němý pro tvůj vděk,

ukládám smyslnost doteku, pro tvou něhu,

jsem píseň lapena v pavučinu, co jest jedem v moudrý lék.

Jsem hudebník, jenž nemá z písní nic,

koruna stromů, v níž listí mé smysly šálí,

pocestný tulák, hledající slova, co dají mu víc,

plamen poblouznění, co prsty mi spálí.

Jsem očima černýma v mozaice noci,

jen opar symfonie, co výklad má dvojí,

jsem jako závoj, jenž na cestě k moci,

v paprsku naděje, rány si hojí.

Jsem básník noci, milovník vánků,

jen tichý přelud, jímž zmítá stín,

duše zbloudilá, čekající na pozvánku,

pocit procitnutí, skrze chladný splín.

Nejsem jen sbírka pocitů, na níž nelze nalézt odpovědi?

TY OKAMŽIKY, V NICHŽ MOMENTY SE ZTRÁCÍ

V bezesných nocích, kdy báseň s básní ulehá v tmách,

zlomený pohled, prostoupil mraky mých osudných přání.

Snad jen melodie, lapena v okovech a smyslných snách,

rozprchla se jako úsvit v času, co nocím v pochybnostech brání.

Snad jen v zajetí tváří, spřádám sen, okouzlující němá víčka,

snad ve smyslu, opojením zbaveného, unikám odpovědi, co nechce se mi psát.

Bez otázek a odpovědí, zní v uších mi tón, jenž smysly hýčká,

nad jehož sonátou, nechce se mi spát.

V bezesných nocích a tmou zmítaných oblohách,

sny jako by padly z mostů, co ztrácí se v siluetách snění.

Jako by všechna gesta, co dlaní svou mám nadosah,

upadly v melancholii a odpluly v zapomnění.

Odpluly v myšlenkách, jež se z řádků ztrácí,

opomenuly existenci, tak drahou mým pohledům a stařeckým dlaním.

Hrdlo svírá představa, co uniká inspiraci

a v tichých momentech, nechá duši vyprchat, napříč Tvým zbožným přáním.

Ten okamžik, v němž zpověď je jen věčností zmítané okvětí.

Ten moment, co jsem proklela a okusila v zápětí…

Ta chvíle, pro kterou, nechce se mi spát.

Ta fráze, na níž, nemohu se ptát…

MALÍŘ, JENŽ SLOVA SLYŠÍ

Jsem malířem, co tóny z barev slyší,

tichý umělec, malujíc sen z kašmíru,

jen romantik, jenž smutek písní tiší,

hledajíc nemožné, tajemství vesmíru.

Být Básník, je jako vidět pařez kvést,

jako poslouchat ticho, mráz v tísni soumraků,

být umělcem, dnes večer, znovu mám tu čest,

ve dnech sivých, ve světě plném zázraků.

Být Básník, to jest poslání z minula,

tiše psát a žít příběh, z vůle Vás,

verš k verši, s láskou jsem lynula,

hlesajíc útěchu, ve snech zbožných krás.

Už nechci poet šedý být,

jsem jím svázán, však zatím zdárně,

příběh stojí, však měl by jít,

čeká zítřků, avšak marně.

I zítra slunce z rána vyjde, ne však pro mých očí pár, nechť konec básně s písní přijde a mě tak nechá tiše jít…