Autorka: Anička Landsmannová

Vždycky jsem si přála co nejrychleji vyrůst a být dospělá.

Když mi bylo pět let, přála jsem si jít do školy, abych mohla chodit později spát, a abych mohla jíst čokoládu, kdykoli se mi zachce.

Když mi bylo šest a hrdě jsem nastoupila do první třídy, ze všeho nejvíc jsem chtěla být velká aspoň jako páťáci, abych mohla předbíhat ve frontě na oběd.

Když mi bylo jedenáct, přešla jsem na druhý stupeň základky. Už jsem byla skoro dospělá, ale chtěla jsem, aby mi bylo patnáct, protože pak budu mít občanku, budu smět mít sex a zařídím si nějakou brigádu.

Když mi bylo patnáct, nastoupila jsem na střední školu. Zase jsem byla malá mezi velkýma, ale brzo jsem se otrkala a nemohla jsem se dočkat, až konečně odmaturuju a půjdu na „vejšku“.

Když jsem v devatenácti odmaturovala, na vysokou školu jsem nešla. Našla jsem si Honzu a Honza si našel mě. Nic nás netrápilo, na všechno byl čas, něco jsme si vydělali, občas jsme někam jeli… a najednou jsem byla vdaná, a brzo i těhotná. Najednou jsem byla dospělá.

Když jsem měla ve svém lůně děťátko šest nebo sedm týdnů, zdál se mi zvláštní sen.

Někdo zazvonil u dveří, a já jsem šla otevřít.

Stáli tam dva muži, oba hubení a vysocí, v černém, společenském oblečení, s velkými klobouky na hlavách a s vycházkovými holemi v rukou. Přes klobouky jsem jim neviděla do obličeje. Jejich přítomnost nebyla příjemná ani nepříjemná, prostě tu byli.

„Zdravím, Karolíno. Máme tu na půjčení jedno dětství. Díky němu bude tvůj syn hravý, veselý, a bezstarostný jako všechny malé děti. Až vyroste, zase si pro dětství přijdeme a vezmeme si ho zpátky. Jestli váháš, podívej se na dívku, jejíž matka nás odmítla.“

Viděla jsem před sebou malou holčičku. Seděla nad sešitem a zamyšleně do něj čmárala abecedu, různá slova, číslice a příklady. Pak sešit zavřela, a dlouho jen seděla a dívala se do prázdna. Celá scéna působila smutně a vážně.

„Vyrůstá bez dětství. Tělo dítěte, schopnosti dítěte, ale mysl dospělého člověka,“ zodpověděli mou nevyslovenou otázku. „Jak ses rozhodla? Chceš pro svého syna dětství?“

„Ano, vezmu si to ho,“ přikývla jsem. Pánové se uklonili, a bez jediného dalšího slova odešli.

Když jsem se ráno probudila, tušila jsem, že se mi zdálo něco zajímavého. Chtěla jsem se o sen podělit s Honzou, ale už jsem si ho nepamatovala.

Narodil se krásný, zdravý chlapeček, Martin.

Když byl Martínkovi rok, otěhotněla jsem znovu. Moc jsem si přála holčičku.

Byla se mnou sedmý týden, když se mi znovu zdál ten sen.

Přišli za mnou dva pánové, a já jsem se jich hned ptala, jestli pro mě mají další dětství. Zavrtěli hlavou. „Bohužel, žádné dětství vhodné pro tvé dítě teď nemáme, Karolíno. Budeš si muset ještě počkat.“

Ráno mi bylo špatně. Honza mě dovezl do nemocnice, kde mi řekli, že mi nic nechybí, a poslali mě domů. Přesto jsem byla nešťastná, bylo mi z duševního rozpoložení až fyzicky špatně. Bála jsem se.

Doma jsem potratila.

Rok a půl se mi nedařilo otěhotnět. Pak se na nás Štěstí znovu usmálo. Ve druhém měsíci jsem byla jako na trní, ale vůbec jsem nevěděla, z čeho.

Konečně přišel sen, a já jsem si vzpomněla.

„Jak je možné, že na vás během dne zapomenu?“ Ptala jsem se oněch mužů, jen jsem je spatřila.

„Bdělí lidé jen těžko pochopí a přijmou, že se o dětství starají dvě záhadné osoby putující světem. Proto chodíme v noci.“

Umínila jsem si, že si je zapamatuju! Aspoň na pár minut, abych o nich stihla něco napsat na papír, pak přece nemůžu zapomenout!

S úzkostí jsem očekávala jejich dnešní verdikt. „Máte pro mě dětství?“

„Pro tebe ne, ale pro tvé dítě ano. Máš radost, viď? Nejspíš budeš mít ještě o něco větší, když ti prozradíme, že to bude holčička.“

Ráno jsem si pamatovala, o čem se mi zdálo! Čím déle jsem ale byla vzhůru, tím rychleji se vzpomínky na sen vytrácely.

Když jsem konečně vzala do ruky papír a tužku, jediné slovo, které jsem dokázala vydolovat ze svého zapomnětlivého mozku, bylo „dcera“.

Když bylo Martinovi jedenáct a Páje osm, počtvrté jsem otěhotněla.

Jak ve mně děťátko rostlo, palčivě jsem si uvědomovala, že se blíží nějaký důležitý mezník.

A pánové přišli. Když jsem se jich zeptala, jestli mají dětství, na okamžik zaváhali. „Víš, jak to funguje, Karolíno? Abychom tvému dítěti mohli půjčit dětství, musíme ho nejdřív získat od jiného dítěte.“

„Vy ta dětství kradete?“

„To samozřejmě ne. Ptáme se dětí, jestli nám je dají.“

„Pak nevidím žádný problém.“

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Máš dvě krásné, zdravé, hravé děti…“

„Tři!“

„Dobře. Sbohem.“

Ráno jsem si pamatovala celý sen, ale už mi nepřipadal důležitý.

Martin i Pavlínka přijali zprávu, že budou mít dalšího sourozence, velmi dobře. Pája o něco líp, než Martin, který byl skeptičtější, a předem nás varoval, že se o to mrně moc starat nebude.

Prvních pár měsíců bylo nejtěžších, než si děti zvykly na nový režim s miminkem, ale nakonec jsme to všichni zvládli.

S rostoucím počtem dětí se násobí mateřská láska, ale dělí se čas. Pavlínka byla skoro pořád se mnou a Simonkou, Martin se ale čím dál častěji stahoval do ústraní a zavíral se ve svém pokoji.

Když jsem si s ním šla promluvit, s překvapením jsem zjistila, že se chová úplně jinak. Vážněji, dospěleji.

„Martine, poslouchej, nezdál se ti někdy takový sen… o dvou mužích, oba byli v černém a měli na sobě klobouky, v rukou vycházkové hole…“

Díval se na mě jako na blázna. Nějak jsem to zamluvila, a už jsem se ho znovu neptala.

Druhý den za mnou Martin sám od sebe přišel, že prý jsem měla pravdu. Takový sen se mu vážně zdál, jen si na něj nevzpomněl, dokud jsem mu to nepřipomněla.

„A pamatuješ si, co ti říkali?“

„Zeptali se mě, jestli si myslím, že už jsem velký. Jestli prý mě ještě baví hrát si s autíčky.“

„A cos jim-“ „Kdys mě naposledy viděla hrát si s autíčkem, mami?“ Mlčela jsem, tak pokračoval.

„Řekl jsem jim, že ano, že už jsem skoro dospělý. Až trochu vyroste ta druhá cácorka, budu mít zodpovědnost za obě děti a budu je chránit, a budu to dělat rád. Pokývali hlavami, že je to těší, že zrovna potřebují jedno dětství. To jsem moc nepochopil.“

„Vzpomeneš si, kdy se ti ten sen zdál?“

„Už je to dlouho, Simča ještě nebyla na světě. Už jsi byla těhotná, bylo to těsně potom, cos nám to řekla, tak týden dva.“

Takže v době, kdy jsem žádala ony pány o Simončino dětství! Dali mi ho, ale předtím si ho vzali od Martina. Druhá sestra ho změnila víc, než by mě vůbec kdy napadlo.

Rozhodla jsem se popovídat si i s Pavlínkou. „Poslouchej, Pájo. Kdyby se ti někdy zdál sen, a v tom snu by se tě ptali dva pánové, jestli už jsi velká-“

„Ale to už se mi zdálo, mami,“ odvětila nevzrušeně moje dcera. „Ptali se, jak říkáš, jestli jsem už velká, jestli si ještě hraju s panenkama. Řekla jsem jim, že jsem ještě malá, že si s panenkama hraju. A taky si ráda kreslím a chodím na kroužek keramiky, i to jsem jim řekla. Ukázala jsem jim ten hrneček, co jsem pro tebe vyrobila. Říkali, že je hezký.“

„Takže si od tebe nic nevzali?“

„Ne, nevzali. Co by si měli brát?“

„Asi nic. Asi jsem se spletla,“ řekla jsem naoko lhostejně a snažila jsem se nedat najevo, jak moc se mi ulevilo.

Večer jsem o tom všem řekla Honzovi. Trochu jsem se bála, že se mi vysměje, ale nemohla jsem si to nechat pro sebe.

„Za mnou chodí ještě pořád,“ svěřil se mi po chvíli. „Čas od času se objeví, zeptají se mě, jestli už si připadám dospělý, a pak zase odejdou. Někdy přicházejí i ve dne, třeba ke mně do práce, ostatní lidé si jich nevšímají. Nenaléhají na mě, jen se ptají. Občas si jen tak povídáme.“

„Není to zvláštní?“

„Je, ale já už jsem si na ně zvykl. Nemyslím si, že by za mnou někdy chodit přestali.“

Díky svému muži jsem získala na celou věc nový pohled: dětství nikdo nekrade, lidé si sami určí, jestli jsou už velcí, nebo ne. Když by Martin řekl, že si ještě připadá malý, jeho dětství by mu nechali. I mně se musel takový sen zdát, když jsem byla malá, a já, spěchajíc, abych už vyrostla, jsem jim řekla, že už své dětství nechci. To můj muž ho má dodnes.

Třeba si ho uchovají i mé dcery, nebo aspoň Pavlínka, která je celá po tátovi. A i když by neuchovaly – copak nemám šťastný život? Mám.

Sice už si nehraji s panenkami, ale můžu aspoň dohlížet na svého milovaného muže, když si hraje s autíčky.