Autorka: Berenika Stloukalová

SMETIŠTĚ

V žáru půlnoci procházíme po smetišti

bosýma nohama vnímáme beztvarý svět

a kelímky se slazenou skleněnou tříští

nám můžou polární lišky jenom závidět.

Ty nekonečné duny věcí nepotřebných

se vlní ve svěžím horku, pachu hniloby,

let plastových sáčků připomíná tichý smích

žíznivých rozpustilců, tančících nad hroby.

Leží tu samotná, vědomím zavržená

spousta lidských jmen – to bývávaly osoby

rutinně cize na deskách vyražena

smrt nehraje hru na chudáky a na snoby.

Občas nás vytí větru roznáší přes stráně

marně se ptá na nesmysl našich životů

a v zaprášených archivech pouze zůstane

kdy nám svět dal dudlík, kdy stařeckou slepotu.

Skládka je plná různých skříní s memoáry,

jsou uložené hned vedle lichých ponožek,

při honbě za štěstím z nich naděláme cáry

u překupníka seženem zlatý obojek.

Toxické výpary smetí nás chcou otrávit

dýkami ze slámy o slávu bojujeme

a ze dne na den nás baví utíkat a žít,

zdi svých slumů si na růžovo malujeme.

KVĚTINA

Květina, která ve smutkem podmáčené půdě vadne

je přesto krásná, svěží a tebe ani nenapadne

že jí to vlhko dosti vadí, dosti ubližuje

a ona vší silou naživu se udržuje

v zemi, kde slunce často nezasvítí

kterou už opustilo všechno jiné kvítí.

Roste tam dál a listy natahuje do nebe,

kořeny k peklu, touží získat něco pro sebe…

Ztracenou odvahu, chuť jít a prát se dál

i ve chvíli, kdy se život noční můrou stal…

Je pro ni těžké uvěřit, že tu zvládne ještě žít

bez slunce listy vadnou a kořeny začnou tlít…

Nemůže nikam prchnout, ztratila schopnost chodit…

Musí se nová, silná z popela zas zrodit.

Když slunce navždy zapadlo, tak co na tom,

tohle je její život a ona tvoří zákon!

Stín bude jejím světlem a světlo stínem jejím,

dokáže přečkat záplavy, než se slunce zjeví.

Když pak bude zase hezky a louka bude zářit,

bude si umět mnohem více svého štěstí vážit,

vyroste ještě krásnější pestrobarevný květ,

na svět se naučí zase hezky zahlížet.

A když náhodou stíny znova zavládnou,

bude je umět přečkat s dobrou náladou,

každá chyba a každý pád ji pozvednou,

bude jen lepší – není už víc tou kytkou zlomenou.

Činí ji jedinečnou její povaha a nápady,

na světě není žádná stejná, nikdo bez vady.

Možná se jiní hřejí na sluníčku víc než ona, 

to však není důvod, proč by měla stonat.

Štěstí není dokonalé. To je jen špatný pohled…

Že ostatní jsou „jiní, lepší“, na to nemusí brát ohled.

Je dokonalá svým nádherným způsobem,

Ji mám moc ráda mezi spoustou šedých jmen.

A i když je citlivá a náchylná na podráždění,

já vím, že její kořen vůbec slabý není.

Šla bych tam za ní, do krajiny plné stínů,

přikryla teplou dekou nebo vyryla tu vinu…

Doopravdy to však sama nejlíp zvládne, 

já věřím v její sílu… tu nezastaví hoře žádné. 

DEHET

Do kraje plíživě proniká léto,

v blížícím horku hrozívá úžeh

a rudý vlčí mák prokvétá žito,

jak stříbro kadeře starého muže.

Vozovka v žáru roní slzy dehtu,

stébla trávy trpí touhou po vodě,

tichý slib podzimu ze stolu smetu,

volno mě vyzívá ke svobodě.

To jsou ty chvíle, kdy na trávě ležím,

starostem utíkám do stínu stromů?

Proč si jich, doháje, tak málo cením?

Jaký pud žene mě zpátky do domu?

Celý dlouhý školní rok na ně čekám,

jako písek sypou se mezi prsty.

Konečně volno! Proč svůj klid nemám?

Chci budoucnost místo přítomnosti.

Už bude zima? Jela bych lyžovat…

Zastav a rozhlédni se kolem sebe!

Zapomněla ses z této chvíle radovat!

Strachy a obavy si k duši neber,

jinak pak dehet, co je na silnici,

ty rudé květy čouhající z klasů…

Pokvete černá smola na tvém srdci,

stříbro se vkrade do tvých dlouhých vlasů.