Autorka: Eliška Bílková

Nevěděl příliš co si počít, snad proto tolik křičel oproti šedým stromům, které ale jen dál nečinně ignorovaly jeho hlasité zoufalství, rychle se zhmotňující v tom podivném, děsivě pravidelném lese, jaký pan Káně nikdy předtím neviděl. Jeho oči potřeštěně těkaly. Snažily se zachytit ten lepkavý balvan, zpovědník rostoucí s každou hláskou, kterou pan Káně svěřoval hranatým příšerám. Ten chuchvalec, který si chladné stěny paneláků zlověstně přehazovaly tam a zase zpátky přitahoval všechen ten upřímný zármutek a byl z něj živ, přitom ho ani na okamžik nenapadlo vzít ohled na ubohého pana Káněte. Trávník. Pan Káně náhle pocítil nutkání dostat se alespoň na trávník, k hlíně, kterou znal a kterou měl tolik rád. Beton. Místo toho jen zavrávoral, několikrát neohrabaně narazil pařátem do patníku a připustil si, že tohle už nemůže zvládnout.
Nadechl se. Pustil do svých útrob štiplavý, tolik jiný vzduch než jaký znal, naplnil jím celé své tělo a několikrát bezmocně zaklapal zobanem. Zcela bez kontroly, aniž by se snažil usměrnit tu masu vzduchu vydal skřípavý, tísnivě dlouhý skřek. Vlna řevu narazila do němých baráků okolo, lapila lepkavé klubko ozvěny a mrštila ho po panu Káněti. Sípá, dýchá jen pomalu, neslyší.
Rázem se cítí krásně, tak krásně, jako se cítíval doma. Jemný šelest deště objímá horké koruny stromů a bez otálení zaplavuje celý prostor promotaný paprsky Slunce, energicky pulsující v letním poledni, nechá jej svobodně se omámit průzračným vzduchem a chvíli jen pobýt tak a tam, jak a kde právě je. Káně lačně krouží v oblaku páry nad tím lesem, potěšeně vříská a křičí, jen tak, aby se jeho mocný hlas mohl něžně dotknout vrcholků hor, skutálet se do údolí a pak se přebrodit mělkým potokem k houštině kapradí, která se lišácky schovává tam, kde chce, nikde jinde. Káně pak nechá své tělo, aby se opatrně položilo do popršené trávy a ona ochotně obejme pařáty toho dravce, jakoby se vůbec nebála. On za to tiše zaklapá zobákem, tak jako klokotá voda okolo kamenů, neschopen ničeho, než vděčně existovat, jen být uvnitř té nádhery, ve které všichni všechny slyší, protože všechno je jedno a ve všem je jednota, tady, na nejkrásnějším místě na Zemi.
Je šero. Konec. Nic z toho už neexistuje, není, ty naivní ptáku! To tolik neohleduplný útok tupého světla pouliční lampy plesknul pana Káněte do zasněných očí, donutil ho odložit vzpomínky a připomněl mu, že teď bydlí ve městě. Pan Káně se zvedl z betonového obrubníku rámujícího tři krát tři metry dokonale zažloutlé trávy uprostřed sídliště, v duchu zaklel nad okopanou špičkou levé mokasíny a vydal se směrem ke květinářství.
„Dobrý den, můžete za sebou zavřít dveře?“
„Všechno, co člověk jednou zavře do svého života z něj za nějaký čas zase uteče.“
„Prosím?“
„Člověku, ve vlastních očích tolik velikému člověku, v ten marný moment, ve chvíli, pro kterou jsme všichni zase jen tvory nezbývá nic, než přijmout tu ztrátu, se kterou ani člověk nic nezmůže.“
„Pane? Budete si přát?“
„Přál bych si, abychom snad na čas vyzráli tak, jako na býka, kterému obětujeme rudý šátek raději, než drahý život, že je to tak?“
„Já vám nerozumím, pane. Chcete si koupit květiny?“
„Chtěl bych, aby čas sežral hodinám ručičky a tomu, co máme rádi, neublížil. Pak bychom byli všichni spolu právě tam, kde chceme být a…-“
„Prosím vás, pane, mám tady další zákazníky, nemůžete takh-“
„Máte pravdu, to nemůžu.“ přerušil pan Káně zmatenou květinářku. To nemůžu, býk tu lest stejně vždycky pozná.“
Pan Káně, bytem č. 13 Praha čtyři, si přinesl do svého nového obývacího pokoje svazek květin a položil jej na okenní parapet, možná proto, aby zastrašil nutkání dívat se dalším ptákům skrze okna do klecí, anebo snad, aby si připadal alespoň trochu jako doma.