Autor: Anna Tesaříková

SKUTEČNOST

Trpěl tím od dětství; když ostatní se smáli,

on vzkazy z dávných měst do písku tužkou ryl,

pak dospěl. Přesto však se občas ztrácel v dáli

a v očích zářila mu celistvost těch chvil.

Jednou se zahleděl do neznámého světla.

A když se zmatený a tichý vrátil zpět,

kdes v nitru pochybnost mu neúprosně vzkvetla,

pod jeho dlaněmi se zvolna zhroutil svět.

Pak bloudil po parku a tříštil růží krásu;

když mávl do vzduchu, hned v prach se měnily.

Sedával u okna a marně hledal spásu

v šedavých liniích; vždy vzdal to po chvíli.

A hleděl na hvězdy; víc, než by jiní snesli,

on vzdychal po vlnách a po úplňku dní

a rukou třesoucí na zamžené sklo kreslil

obrazce z jiných sfér – tak krutě nevšední.

A někdy zatoužil v tom bezútěšném zmaru

po čaji z heřmánku a ohni vzešlém tmou;

očima chytal se všech pravoúhlých tvarů,

jež by ho strhly zpět na dlažbu žulovou,

on, zjitřen vesmíry, a přesto poután k zemi,

učil se vnímat svět, ač prázdný se mu zdál,

a kroky počítal, když kráčel ulicemi,

neb věděl – nezbývá než nějak žít tu dál.

 ---

PODZIMNÍ SPLÍN

Zamlklá půda stěží dýchá.

Odlesky zlata nesmělé

leží tu, zašlé popelem,

netečně hynou v tísni ticha.

A z tíhy dávných bolestí

bezradné větve šelestí.

Také ta cesta, jež se vine

alejí stínů zkroucených,

chvílemi těžkne bledým splínem,

chvílemi vře v ní tajný smích,

neb v mlze spí jak první sníh

klid, který bludný chodec mine.

---

TRAMVAJ č. 26

Zmizelá řeka za obrysy

hlubiny tajné dala v plen

nábřeží, vznešenému kdysi;

ulice ve své matné kráse

špinavým sklem snad protáhla se.

Linky se kříží dennodenně.

Ve vzorci drátů spletitém

upadly na zem spící ženě

povzdechy ze starého snáře.

Fotograf z bulvárního plátku

lhostejně zvěčnil pro čtenáře

otisky dlaní z příštích pátků,

zkalené žlutou závratí.

Až otisknou mu onen snímek,

možná se kamsi vytratí

iluze rovnoběžných přímek.