Autor: Stella Lišková

STÁŘÍ
Zasloužený klid zalil duši mou.
Děti světem širým poskakují.
Pohár přetékající samotou,
vzpomínky na povrch prosakují.

Plameny šlehající duši mou,
srdce hoří mi nespoutaností.
V očích jiskry, co nikdy nehasnou,
hněv, žár, pálím mosty minulostí.

Tik, tak, toť čas jako voda plyne.
Šedina už ve vlasech se line.
Proč promarnil jsem ty dlouhé chvíle?

Byť byl jsem mládenec nezralý jen.
Odpočítávám svůj poslední den.
Až sám život naučil mě píle.

---

CESTA
Vznášející se pírka,
barevné unikáty
původů odlišných,
putují spolu.

Mávnutí motýlích křídel.
Každé po své ose se vydá.
Sever, jih, východ, západ.

Prapor pomalu se ztrácí.
Jedno pírko klesá.

Osten padá k zemi
osamocen
v zapomnění…

---

BOHATSTVÍ
Já, moje, mé, mí,
toť uvnitř prázdno,
zataženo, hřmí.
Srdce z kamene.

Maska, jež po léta nosíval,
jeho pravou stala se tváří.
Byť chladný, bezduchý pohled
žár svíce po svíci maří.

Duše protkaná hnilobou
ničící život nevinných.
Sláva, oslepen vidinou.
Přes mrtvoly milovaných
bezlítostná cesta vede.
Ďábelské papírky hýbou
jím, však vyhlídky jsou bledé.

Ztělesnění dekadence
hltajíc doušky marnosti.
Dravá ega kráčejíce
po ose své za kořistí
vždy z řetězů trhají se.

„Ó čase, ještě šanci dej mi!
Ó čase, jak nenávidím tě!“
Však bohatství třpytem neoplývá,
hmotného vlastnictví nenabývá.

V přepychu opuštěn,
dostižen osudem.
Leč přeci jen
zmírajíc běduje.
Zdrcen svým počinem
lká, svědomí zpytuje.

---