Autor: Alice Knoblochová

otázky
zajímá mě, co by se dělo s mým tělem v prázdný bílý místnosti
zajímá mě, za jak dlouho by mě začaly svrbět konečky prstů
za jak dlouho bych si začala okusovat kůži
za jak dlouho bych utopila vlastní dítě
kolik bych obešla kruhů
kolikrát bych zadržela dech
kolik lidí co jsou ve skutečnosti jen stíny bych v místnosti spatřila
jestli bych slyšela hlasy
viděla obrazy, co jsem zapomněla tak dávno, že už jsem jim přestala věřit
cítila vánek z dlouho zazděných oken
zajímá mě, co bych dělala, když bych neměla koho předhánět
kam bych šplhala, když by nebylo ke komu
co bych ve spánku objímala místo polštáře a občas tvýho těla
jak dlouho bych udržela otevřený oči
kolik cestiček od stehna až k břichu bych si vyškrábala
kolik by mi vypadalo vlasů
jestli bych pořád hledala společné třetí
a ten správný moment v tisíci tichých chvil
a čí oči to zrovna cítím na svých zádech
jsem si jistá, že i kdybych strávila sto let v opuštěné bílé místnosti, pořád bych hledala ty oči, jejichž
pohled cítím v zádech.

---

posaďte se u nás, slečno
krví zalité nebe
sluncem zalitá tvář
pamatuju si tě jako by to bylo včera
chtěla jsem o tobě psát nevěděla jsem jak
chtěla jsem tě vypodobnit nemohla jsem
každý pozdní odpoledne věnovaný tobě
nezvyklá blízkost chtěla jsem ti šeptat
chtěla jsem ti šeptat dřív než jsi mě slyšel křičet
chtěla jsem o tobě psát ale ještě jsem to neuměla
každý setkání rukama jako by to bylo omylem
oba jsme dobře věděli že není
dobře jsme věděli že to ani nemůže být jinak
jen jsme asi chtěli to napětí
jen jsme asi chtěli to tajemství letní noci
to teplo pozdního odpoledne
krví zalité nebe
tu touhu koncentrovanou v jednom černobílým pohledu
tu jednu noc strávenou na zemi mezi čtyřma bílýma stěnama
lásku zachycenou v hrníčku na kávu
a ve slovech
posaďte se u nás
slečno

---

jizvy
děti se většinou roděj takový dost pomačkaný
dlouho jsem přemýšlela čím to je až jsem na to asi přišla
jsou to otisky lásky mezi jejich rodičema
já se narodila s kůží úplně hladkou
ale po čase jsem tam přece jenom objevila pár maličkejch jizviček
jsou to jizvy od střepů který doteď občas nacházim
tam kde bych to čekala úplně nejmíň
jsou to střepy toho balkonu co jsme měli kde tak rád lehával náš pes
byl dost nízko dole byla docela velká mezera lidi si ho tam mohli hladit
jsou to střepy našich dveří jediných zelenejch dveří v celý bytovce
protože máma s tátou to tak chtěli
střepy tý malý sedačky na který jsem si vždycky sundávala boty
doteď mám fotku jak tam sedím a mám zelektrizovaný vlasy zrovna jsem si sundala čepici
střepy vašeho starýho auta
byla jsem strašně hrdá že máme velký žlutý auto
střepy nocí kdy jsme v pološeru u kuchyňskýho stolu jedli těstoviny s mákem zásadně bez másla mezi
zubama to pak vždycky tak skřípalo
střepy malý mořský víly co jsem pořád chtěla číst před spaním
na konci se promění v pěnu bílou jako padlý sníh to spojení se mi vždycky hrozně líbilo
střepy magnet co jsme měli na lednici
byly ve tvaru písmen skládala jsem z nich vaše jmona
pokaždý co si na ten byt s jedinýma zelenýma dveřma vzpomenu zvládnu se pořezat znova
o něco čeho jsem si nikdy předtím nevšimla
vaši lásku jsem nikdy neviděla a možná že i ty střepy jsem si vymyslela já sama
ale ty jizvy tam vždycky budou
a ty zelený dveře taky

---