Autor: Soňa Šimperová

Hliněná cesta

Vzpomínka Krásná ač kamenná, místnost sluncem zalitá,
krásná ač zborcená, málokdo sem zavítá.
V písku prolnul jsi prsty s tichou melodií.
V kamnech shořel jsi na uhel, protkán agónií.
(dům)

Poznán, ač neviděn, k přízraku jsi přimkl.
Dřímals a záviděls, z rukou čas se vymkl.
V korunách stromů hledals hvězdy vyhaslé.
V zátiší domů, kradls motýly užasle.
(schody z domu a dvorek)

Co říkat máš, hochu, jen matně sis vzpomínal.
Zahalen černí noci tanec se rozplýval.
Ledový vánek do tváře se ti zarýval.
Zářivé světlo sněhové vločky jsi nevnímal.
(dvorek)

Kolem půlnoci začalo ráno přicházet.
Probuzen úskalím z nebe jsi utíkal.
Tohle bude tě dosmrti provázet –
že chlad brankou začal dovnitř pronikat.
(branka)

Obklopen dehtovým dýmem běžels alejí.
Mrznoucí konečky prstů v srdci uschovals.
Představou sluneční záře lháře varovals.
Nezbaven rychlosti času – přišels později.
(cesta a úpatí lesa)

---

Poznání

Pravidelným střídáním tvých počinů a mlžným rozrušením hlasu,
v němž klímají sliby zapadlé – trvale a nezaměnitelně vzeplá
tlející stonek onoho času – a v nazlátlém opadajícím jasu
valí se na mne mračna žádostí a omamného šálivého tepla.

Po dlouhý čas se u mne ty žádosti povalují, a teď, když je cítím,
dotaz zesnulý a ztichlý se opětovně valí z jejich doutnání.
Ten nápad či úvaha, jež se příliš neskoro roztavila žitím –
planoucími listy seschlých slivoní a rýhami beztvarého snění.

Po setmění se plavím na vlnách melodie protékající padajícím metrem,
a pod stálicemi ověšenou mapou stále v odlehlou krajinu jsem nesen,
a vnímám, jak z atol zanechaných v nekončící šíři jsem dál unášen větrem,
poklid osyk v květu, poklidných zátiší a malíři ztvárněných vesen.

---

Dali

Ztracená v písku pod mraky, studená bělostná duše.
Obestoupená anděli, volajíc k letící mouše.

---