Autor: Zdeněk Horňák

Bouře 

Na západních kopcích

směr k Vyšehorkám kdesi.

Slunce padlo v stín,

co pohltil i lesy.

A z klidu toho, se

zelený příval hnal -

v oči mi prach vnes,

Tón nejvyšší vibroval.

Ten trávu nesl jako vlny -

od pramenů, peřejemi.

Jak troud dusný opar vzplál,

pak suchou zemi rozdoutnal.

A nebe bílé padlo v dým,

by jak horských fabrik tisíce,

Mi do srdce hrom vrazil klín,

co s bleskem vpad mi před líce.

Pak drak bouřný nesl světlo,

jež válku černou s sebou metlo.

Z nozder mu plam sirný vál,

jak Perun by se v oči smál.

A křídla dvě jak uragán, 

už přes horizont ke mně míří.

Tohle monstrum neskolil by

ani s kopím - svatý Jiří.

---

Krev jako víno

Krev jako víno

a víno jak krev,

co stáčená je Hanákům,

přímo z žilných rév.

Pohledem pak k černým mrakům,

když se bouře chýlí.

Vinohrad jak výheň vzplane -

(Šest úplňků sílí)

Tak jak Kristus dal nám svoji,

my naoplátku dáme svou.

Bratří v krojích (naši zbroji)

svaly, potem vydřenou. 

Pak protančí s ní každou noc,

v srdci ji je radost mít.

A jak rudý teče víno,

tak rudé rty chci políbit -

A žít?

A žít! 

---

Chudobín 

U Litovle v srdci lesa,

jako v hoře malý rubín.

Do údolí kam sráz klesá;

Krásná obec, ten Chudobín.

Kostel jak by hrad tvůj stojí,

v povždy lesklé, staré zbroji.

Obec malá, však tři hrady;

Každý dočkal velké zrady.

Ztráty víry, ztráty lidu. 

Nebe černé, v polích vrány.

Kdy dostojíš svého klidu?

kdy se zhojí tvoje rány?!

Snad někdy...

---