Autor: Mikuláš Škorpil

Už čtvrtým rokem čekám na jaro
A na oblevu ze soucitu
Dny na popravu v řadě jdou
A růže stále květy nenesou
Jen pod oblakem chryzantém
Se druzí druží se zimou
A na jaro už zapomněli
Jen já sám poutník ve sněhu
Se nikdy smířit nedoved
Že takový je bílý svět
A nezapomněl v minulosti
Na růže v trávě skvící květ
A dotek jara na líci

---

Výstřely mu znějí
Jak plesky masa o mramor
A když složí ruce na bachor
Zašlape dětské snění
Když stojí v Akademii
Snaží se hrát Sisyfa
Ale vepří hlavu má
A hraje jenom svini
Však stále bouří potlesky
Nad morálními poklesky
A vepř se hrdě směje
Až Straku perem zabije
Tak Becherem to zapije
A krev si z rukou směje

---

Potkal jsme ji cestou
Už nevím kam
Snad za štěstím
To jsem ještě hledal
Ale to sem nepatří
V kupě se hemžila havěť
Družil jsem se
S pampeliškami
Co vždy odvály
Když se za oknem mihla tabule
S jejich stanicí terminus
Nechtěla do kupé
Asi se bála
Měl jsem knír
Zábava některé lidi děsí
Neměla náladu
Změnit se v pampelišku
Zásadně odmítala
Přistoupit na hru
A to mě zajímalo
Míhala se mi před očima
Vždycky jen v koutku
Však pořád tam
Se starou fotkou
Chtěl jsem řvát
Bacha na slzy
A na duši
Fotky kradou duše
A přítomnost
Málem jsme se utopili
Když spustila
Ale bylo to vtipné
Ještě že stavíme
Voda se vyvalí na perón 
A jedem dál 
Snad brzo vystoupí 
A taky že jo
Už jsem ji nikdy neviděl
Ale ty její slzy
Mám furt někde v koutku
Schovaný

---