Autor: Matěj Knežević

Víte co, já tuhle práci nikdy dělat nechtěl. Jenže ve škole mi to nešlo a vlastně jsem se nikdy
neodhodlal zkusit něco jiného. Jo a taky jsem dost introvert, pozoruju lidi a vymýšlím si příběhy. Hele,
jestli vás to nebaví, tak mi to řekněte. No každopádně s cisternou jezdím už čtyřicet let, vždy trasu
Praha-Budapešť. Zásoboval jsem pumpu, však vy víte, co já dělám. Nikdo tam nebyl. Standardně
v tuhle dobu moc lidí nejezdí. Připadám si jak osamělý vlk, zvlášť od chvíle, kdy jsme se s Jane
rozešli, ale o tom jindy. Na pumpě už jsem měl skoro hotovo, když vtom na benzínku přijelo malé
červené auto. Vystoupil mladý muž a že prej, jak dlouho to potrvá. Minutku. On odsekl. A pak
vystoupila ona, byla tak mladá. Připomněla mi Jane, když jsme se seznámili. Poprvé za dvacet let jsem
nalil do nádržky pumpy víc nafty. Byl jsem v šoku. Chápete ne? Nemohl jsem tam stát a civět na ní.
Sedl jsem do kabiny a vyrazil k další pumpě. Víte, co je na mé práci dobré? Občas když je mi hodně
smutno tak se zadívám na černý horizont a hledám oči ďábla, a to mám pak chuť strhnout volant. Byl
by konec a mě by se ulevilo. Smrti se však bojím. S Jane jsme spolu byli patnáct let a já se přes to
nemůžu dostat, to vám tady ale říkat nebudu. S tím vám tady fňuká každej druhej ne? Já jsem původně
z Brna. Narodil jsem se do židovské rodiny. Táta sbíral peníze a máma byla hluchoněmá. Myslím, že
po mámě mám ten tik s levým uchem. Pokračoval jsem dál po dálnici a přemýšlel jsem nad dívkou
z červeného auta, a hlavně nad tím, jestli ji ještě v životě potkám. Táta vždycky říkal, že svět je moc
malej na to, abyste nepotkal někoho dvakrát. Byl lichvář. Mámě se to moc nelíbilo, ale nikdy mu
k tomu nic neřekla. Přijel jsem do Nových Zámků. Stavím tam pokaždé do malého motelu. Maj tam
skvělej biftek. Pamatujete, jak jsem vám říkal, že pozoruju rád lidi? Sednu si vždy ke třetímu stolu
z leva. Je od něj nejlépe vidět na celou hospodu. Dal jsem si biftek, tím nikdy nic nezkazíte. Sedím
tam a najednou se zpoza clony kouře vynoří mladík z Trnavské pumpy. Vedl si tu holku. Červené šaty
se linuli ve žlutém světle zavěšených lamp. Bylo to, jako z filmu, ve kterém jsem hrál vedlejší roli
pozorovatele. Dali si biftek a vodku. Chápete to? Vodku. Já jsem si s Jane dával červené. Sedělo jí to
k charakteru. Po chvíli zírání si mě mladík všiml. Musel jsem vypadnout, vypadalo to divně. Zalezl
jsem do pokoje a zapálil si cigaretu, aby mi slehlo. Myšlenkami jsme se vracel do minulosti. Nikdy
jsem nemyslel, že mě život zavede sem. Rodiče ze mě chtěli mít úspěšného bankéře, který založí
rodinu a bude jezdit s vnoučaty na venkov. Když nad tím tak přemýšlím, myslím že jsem adoptovanej.
Znáte ty případy, jak to dítě zjistí až na smrtelné posteli jednoho z rodičů? Mě by to řekl spíše otec.
Jane byla hodná, byla hodná až moc. Měla světlé hnědé kudrnaté vlasy. Jaké vlasy má vaše žena?
Promiňte, já se někdy ptám až moc. Šel jsem si lehnout se zapletenými myšlenkami v hlavě. Do
Budapeště jsem vyrazil brzy ráno doufajíc, že holku z červeného auta ještě někdy potkám. Nejlépe bez
toho mladíka. Myslíte si, že by nahradila nepřítomnost Jane? Nemyslím si a jezdit do smrti s cisternou
už nechci. Chci mít barák a být bankéřem. Vlastně ne, zůstanu u cisterny, chyběla by mi vůně benzínu.
Navíc bankéři se musí bavit s jinými lidmi, to by nebylo nic pro mě. Raději jezdím sám. Klidně by mi
mohli někoho přiřadit, kdybych chtěl. Jenže jsem zjistil, že si nemůžu povídat s hloupejma lidma. Jen
si to představte, viděl jste někdy chytrého člověka v cisterně? Silně to omezuje moje myšlení. A víte,
co se mi na vás líbí? Jak dobře umíte naslouchat. Jane byla strašně chytrá, měla intelektuální smysl pro
humor. Chtěla být malířkou, jenže já těm výkresům nikdy nerozuměl. Třeba kdybych se více zajímal.
Pochopte mně, když přede mě postavíte 4 čáry, já v tom nic nevidím. Doplnil jsem benzín do poslední
z pump. Oddychl jsem si. Mám poslední týden v měsíci za sebou. Příští pondělí jsem přemýšlel, že
bych jel do Tater. Je tam čerstvý vzduch, a to by mi prospělo. Byl jste někdy v Tatrách? Počkat, to už
uběhla hodina? Ale vy jste mi toho moc neřekl.
Petr odchází od svého jedenáctého terapeuta. Pořád se nemůže vyrovnat z rozchodu s Jane, a vlastně
se svým celým životem.