Autor: Antonín Bartůněk
Zrezlé životy
Každý ráno brzo vstávat
a absint mít jako kávu
Slunce na polštář si dávat
a snídat jedině trávu
Dým ranní mlhy místo budíku
a ospalky na očích ze zvyku
A co naše zrezlé životy?
Povzdechnou si a jdou dál
Lidé jsou jak šedý stín
mrkneš a on navždy zmizí
Snad ze všeho mám splín
a žiju s dost divnou vizí
Ti, co tu stali před námi
zmizeli všemi stranami
A co naše zrezlé životy?
Povzdechnou a jedou dál
Asi jsem nepoučitelný snílek
osud mi často facku dal
a já se vždy zvedl a šel dál
A jenom naděje svíčky plamínek
hoří jako bojovník poslední
a dohoří ve slunci poledním
A co naše zrezlé životy?
Povzdechnou a umírá se dál
---
Večerní nádraží
Otisk světla
otisk života
Trolejbus září do noci
krájí temnotu světlometem
Chladný vánek
hladí mé plece
Bezdomovec na lavičce
hází kus sebe holubům
hází, to, čím byl
i to čím nikdy nebyl
I když na ně vlastně nevidí
oni zobou (možná?)
Tisíce kilowat elektřiny
proudí v drátech nade mnou
Miliony tun lásky
vznáší se nad milenci na zastávce
Je noc a má se spinkat
v pronajatých postelích
Stojím na nádraží
ve vůni trávy a lidí
s divnými pohledy
Čekám na svůj noční trolejbus
na svůj ostrov naděje a jistoty
ale on nepřijíždí a nepřijíždí
stejně jako nepřijde za mnou Orten
---
Kouřím, proto abych žil
Slunce odhodilo vlastní majestát
když jsem si plnil dýmku
Stádo mraků ze strachu zůstalo stát
a já jsem si zapálil
Otevírám svou skřínku
a vyndávám dvě kila štěstí
a závist dávám na zápěstí
a kouřím, proto abych žil
Pod maskou skrývám obyčejné stvoření
prosím žádný unikát
Bydlím v jednom domě skoro zbouraným
a žiju jenom v myšlenkách rozbitých
v ničem neumím vynikat
a mraky taky nejsou svědomitý
Rád bych se kořalky napil
a kouřím, proto abych žil
V dáli se obloha černá
a začíná blýskat a hřmít
Doufám, že jsi mi věrná
nebo si dám pistoli ke spánku
Asi bych měl jít pryč – se skrýt
a ne tu být v tom silném vánku
Měl bych se snažit abych byl
ale kouřím, proto abych žil
---